ež jeho velmi u bozě milovala, jeho sě zpustiti nikakž nechtěla, ale vstavši za ním šla. A když jednú necek zajemši, aby pšenici zuopálala, náhodú rozbila, uzřěv svatý Benedictus, ano proto pláče, ty jisté necky, modlitvu k buohu učiniv, jiej cěly navrátil. Jednoho také času, když svatý Benedictus na púšči bydléše, jednomu bohobojnému knězi ten den, když jemu na Veliku noc oběd připravováchu, zjěvil sě hospodin tomu knězi a řka: Ty sobě rozkošný oběd připravuješ, a mój sluha Benedictus, na takémto miestě sedě, hlad trpí. To ten kněz uslyšav, inhed sě vzchopiv, s sebú krmi vzem, na les šel a nesnadně jeho nalezl, k němu řekl: Vstaň, otče svatý, přijmeva pokrm, neb dnes Velika noc jest. K němuž svatý Benedictus vecě: Vědě, že Velika noc jest, když jsem toho, ež tě dnes vizi, na buozě zaslúžil. Toho svatý Benedictus, ež Velika noc byla, nevědieše, neb podál ot lidí bydlil.
K němužto ten kněz vecě: Jeden král, chtě toho pokusiti, jmá li duch muž buoží, svatý Benedictus, věščby proročstvie, kázal jednú jednomu svému sluzě v královo rúcho sě oblekúc, do kláštera přěd svatého Benedikta jíti. Jehožto svatý Benedictus, an k němu jde, zazřěv, vecě: Svlec to dolóv, synáčku! Neb co na tobě jest, tvé nenie. To ten člověk uslyšav, jež sě otcě svatého oblúditi pokusil, inhed padna, umřěl. Jeden dobrý člověk poslal svatému Benediktu darem dvě flašcě vína. Tehda ten posel, víno nesa, jednu flašku s vínem na cěstě přěkryl. A druhú když svatému otci dal, velmi z toho vína poděkovav,
