A tu oba milosrdným pláčem, tváři spolu držiece, sě naplakasta.
Potom svatý Pavel odtad tajně vyšed, k Teofilovi šel a takto jemu mluvil: Jest li tvého vysokého stava chvála všie ctnosti přietelnicě, věz to, ež malá zlá věc velmi veliký stav ohaví. Rozpomeň sě na to, cos učinil onomu chudému buohobojnému a sprostnému člověku, jemužto Petr dějí. Protivíš sě jemu, jako by on veliká věc byl. An chodí v hrubém rúšě, mrzutý a jedva dušě v něm a jediné jeho řěč jest. Takého li tobě slušie v žaláři držěti? An, ač by sobě volen byl, mohl by sě tobě na něčem hoditi. Neb, jakožto o něm lidé pravie, jež nemocné uzdravuje, mrtvé křiesí. K němužto Teofilus vecě: Nepodobné jest k tomu, Pavle, by to pravda byla, ješto ty pravíš, nebo by mrtvé křiesiti mohl, žalářě by sě zprostil. K němužto svatý Pavel vecě: Jakež to jest Kristus z mrtvých vstal, jakžto lidé pravie, ale s křížě stúpiti nechtěl, takež Petr týmž příkladem, jakžto slyší ot lidí, nechce sám sě zprostiti, ale hotov jest pro Krista trpěti. K němuž Teofilus vecě: Pavle, zpósobiž to, ať mi mého syna, ješto jest přěd čtrmezdcietma let umřěl, z mrtvých vzkřiesí a já jeho beze všeho úraza zprostím.
Tu řěč svatý Pavel uslyšav, k svatému Petru přišed, počě jemu rozprávěti, kak jest kniežěti slíbil jeho syna vzkřiešenie. K němužto svatý Petr vecě: Pavle, bratře, po velikú jsi sě věc jal, ale buohu jest snadna učiniti. V tu hodinu svatý Petr z žalářě když vyveden bieše, kázal rov otevřieti a na svú kolenú poklek, za toho
