noci spolu ležiece spásta, jměla sen Ciborea přěvelmi hrozný, jehožto sě velmi užasši, ze sna sě vztrhši, počě vzdychati, ten sen svému muži praviti a řkúc: Zdáše mi sě ve sně, bych syna urodila velmi nepokojného a zlostného, jenž byl příčina zahlazenie všeho našeho lidu i našeho pranároda. K niejžto muž jejie Ruben vecě: Nestatečnú řěč, ješto neslušie rozprávěti, mluvíš. K němužto ona vecě: Věz to, hospodáři, jest li to tak, ježť jsem té noci dietětem počala, nebylo jest toto sprostného snu viděnie, ale pravé zjěvenie.
Po těch časiech když Ciborea dietě snosivši urodila, užěsši sě u velikém strachu otec i mátě a inhed počěsta mysliti, co bysta z toho dietěte učinila. S jedné strany jima ohavno bieše své dietě zahubiti, s druhé strany zahlazenie všeho národa sě bojiesta. Proněžto sobě vymyslista, ež vzemše dietě v jedno pletené osudie vsadila a to rúchami a smolú tak uhradila, jakžto tam vuoda jíti nemohla. A to připravivše, u moře je uvrhli. A tu jím tak dlúho mořské vlny plýtvaly, až jsú jeho k jednomu ostrovu, ješto slóve Škariot, i přinesly. A od toho ostrova Judáš přijal příjmie Škariot.
V tu hodinu téj vlasti králová podlé moře s pannami sě procházějíc, uzřěla, ano na moři plýtvá pletené osudie, v němžto dietě, Judáš, bylo u moře uvrženo. Chtiec ohlédati, co by to bylo, kázala k sobě přinésti, a nalezši krásné dietě. Jež dětí nejmějieše, vším srdcem vdechši, vecě: É, bych já jměla takéto dietě, aby toto královstvie neosiřělo! Zatiem kázala toho dietěte tajně chovati a pořekši
