Petra, k němu s hněvivú myslí vecě: Co tiem mieníš, Petře, jež muoj lid na jinú, neznámú vieru vedeš? A když jemu svatý Petr počě o svatéj vieřě z písma mluviti, kázal jeho z toho miesta kniežě Teofilus jmúc v žalář vsaditi a tu bez pokrmu i bez pitie chovati tak, ež již svatý Petr k velikéj mdlobě přišed, svoji oči k nebesóm vzvedl a řka: Milý Jezukriste, všěch strastných spomociteli, rač mi spomoci v téjto méj núzi, nebť večas zahynu. Jemužto hospodin skrzě hlas otpoviděl: Petře, a zda mníš, bych tebe ostal, jež proti méj dobrotě takovú řěč mluviti smieš! Večas uzříš, nebť jest již bliz, jenžto přída tě utěší.
Zatiem svatý Pavel apoštol, podál odtad jsa, uslyšav, jež svatý Petr u vězení sedí, inhed vstav, k tomu kniežěti Teofilovi přišed, s tichostí řekl: Věz to, jež jsem rozličného řemesla mistr, a bychť mohl u tebe přěbyti, mohlť bych sě na mnohých věcech hoditi. Tehda Teofilus počě svatého Pavla prositi, aby u jeho dvora přěbyl. Jemužto když povolil, po několiku dnech tajně do žalářě k svatému Petru všel, jehož uzřěv, an již jedva žív sedí, velmi sě přěpad velikú mdlobú již hlédati nemoha. Počě žalostivě svatý Pavel plakati a takto řka: É, bratře mój milý, útěcho má, vezři na mě jedinú. V tu hodinu svatý Petr, jakž muoha prozřěv a jeho poznav, počě slziti, ale mluviti s ním pro velikú mdlobu nemohl. Tehda svatý Pavel přistúpiv, jedva jemu usta otevřěv, jeho pokrmil. Skrzě něnžto pokrm po maléj hodině svatý Petr sě posíliv, svatého sě Pavla chvátiv, jeho pocěloval.
