Pe[153]číslo strany rukopisutra, k němu s hněvivú myslí vecě: Co tiem mieníš, Petře, jež muoj lid na jinú, neznámú vieru vedeš? A když jemu svatý Petr počě o svatéj vieřě z písma mluviti, kázal jeho z toho miesta kniežě Teofilus jmúc v žalář vsaditi a tu bez pokrmu i bez pitie chovati tak, ež již svatý Petr k velikéj mdlobě přišed, svoji oči k nebesóm vzvedl a řka: Milý Jezukriste, všěch strastných spomociteli, rač mi spomoci v téjto méj núzi, nebť večas[462]podtrženo, Hankova excerpce, k tomu in margine zapsáno cyrilicí „momzacb“ (тотчасъ) zahynu. Jemužto hospodin skrzě hlas otpoviděl: Petře, a zda mníš, bych tebe ostal, jež proti méj dobrotě takovú řěč mluviti smieš! Večas[463]podtrženo, Hankova excerpce uzříš, nebť jest již bliz, jenžto přída tě utěší.
Zatiem svatý Pavel apoštol, podál odtad jsa, uslyšav, jež svatý Petr u vězení sedí, inhed vstav, k tomu kniežěti Teofilovi přišed, s tichostí řekl: Věz to, jež jsem rozličného řemesla mistr, a bychť mohl u tebe přěbyti, mohlť bych sě na mnohých věcech hoditi. Tehda Teofilus počě svatého Pavla prositi, aby u jeho[464]slova u tebe zapsána písařem B in margine dvora přěbyl. Jemužto když povolil, po několiku dnech tajně do žalářě k svatému Petru všel, jehož uzřěv, an již jedva[ny]jedva] giedwa žív sedí, velmi sě přěpad velikú mdlobú již hlédati nemoha. Počě žalostivě svatý Pavel plakati a takto řka: É, bratře mój milý, útěcho má, vezři na mě jedinú[nz]jedinú] giedynu. V tu hodinu svatý Petr, jakž muoha prozřěv a jeho[oa]jeho] gieho poznav, počě slziti, ale mluviti s ním pro velikú mdlobu nemohl. Tehda svatý Pavel přistúpiv, jedva jemu[ob]jemu] giemu usta otevřěv, jeho pokrmil. Skrzě něnžto pokrm po maléj hodině svatý Petr sě posíliv, svatého sě Pavla chvátiv, jeho pocěloval.
