vendu a Bohu mému slúžím, jenžto ráda chci učiniti. Nadto pak učiníš-li co jiného na potupenie mému rodu, věz to jistě, žeť tvój nepřietel zevný sem.“ On ta slova uslyšav nastojieše silně tomu, aby ona jeho chtění povolila. Tehdy dievka to uslyševši a na něm tomu porozuměvši, že on na to tiskne, takto jest odpověděla: „Poněvadž tak špatně chceš učiniti a mé pokolenie potupiti vždy myslíš, věříž to také zajisté, že vždy chci nad to mysliti velmi snažně, abych tě z země vykydala a preč vypudila.“ A když ona řeč tu vymluvi, kázal jie jěti a u Praze poctivě držeti. Toto jisté dievky jetie nerozmyslné byla jest přeplná příčina jeho z země vyhnánie.
O zpravování Jindřichovu a o utiekanie králové Elžky z vězenie
{Králová a páni zdržali vojnu}textový orientátor
Proněžto léto Božie tisíc tři sta a osm tata dievka mladičká, ale múdrá, když za chvíli v tom vězenie byla a myslila snažně, kterak by svobodna mohla býti z toho vězenie. Takž pak zatiem čas a miesto uhledavši sobě s jedniem knězem starým kaplanem svého otce Berengaria poradivši sě tento čin svému zproštění učinila i nalezla, aby v noci k jedně bráně, jenžto, jakž ona zpósobila, měla otevřena býti, přišla, tu kdež probošt vyšehradský bratr jejie rodilý, ale točíš ne z téhož lože, jie samé druhé s koňmi plně čekal. A takž v ten určený čas tata panna Elžka s jednú dievkú a s tiemto starým kniezem šlechetným stráží svým v noci z vězenie vzdvihli sě, k bráně přišla i nalezla ji otevřenú a koně skrze probošta přichystány. Proněžto inhned vsedši na ty koně úprkem do Norimberga vzdvihla sě. A když u městě byla, svolala k sobě všecky měšťany i mluvila k nim těmito slovy múdře velmi: „Vieste-li vy to, že otec mój, když živ byl, z toho městečka město jest hrazené učinil a tak vás povýšil? Aj toť sestřě moji poctivě a dóstojně sta vdáně, a já ještě jedinká sirotek ostavši, nechtěla sem Jindřichovi tomuto povoliti vévodě, jenž jako pohyzditi chtě rodu mému, vdáti mě chtěl
