otci aneb mateři, ať smrtí umře. Mc7,11 Ale vy pravíte: Die li člověk otci neb mateři: korban, to jest dar který koli, jest ote mne, toběť prospěje, Mc7,12 a viece nedopúštějte jim ničehož učiniti otci svému neb mateři, Mc7,13 rušiece slovo božie pro ustavenie vaše, kteréž jste ustavili. A mnohé věci podobné těmto činíte.“

Mc7,14 I povolav opět zástupu, pravieše jim: „Slyšte mě všickni a rozumějte. Mc7,15 Nic nenie kromě člověka, vcházeje do něho, co by jej mohlo poškvrniti, ale které věci z člověka vycházejí, tyť jsú, ješto poškvrňují člověka. Mc7,16 Má li kto uši k slyšení, slyš.“ Mc7,17 A když vjide do domu, tázali ho učedlníci jeho o podobenství. Mc7,18 I vece jim: „Tak i vy nemúdří ste? Nerozumiete li, že všecko vcházeje zevnitř do člověka, nemuož ho poškvrniti, Mc7,19 neb nevcházie v srdce jeho, ale v břicho a ven se vypúštie, čistě všecky pokrmy?“ Mc7,20 I pravieše, že které věci z člověka vycházejí, tyť poškvrňují člověka, Mc7,21 neb ot vnitř z srdce lidského pochodie zlá myšlenie, cizoložstva, smilstva, vraždy, Mc7,22 krádežové, lakomstvie, nepravosti, lest, nestydatost, oko zlé, rúhanie, pýcha, bláznovstvie; Mc7,23 všecky věci tyto zlé pochodie ode vnitř a poškvrňují člověka.

Mc7,24 A vstav odtud, otjide do krajin tyrských a sidonských. [A]text doplněný editorem[66]A] et lat. všed do domu, nechtěl, by kto o něm věděl, i nemohl se tajiti. Mc7,25 Nebo žena ihned jakž o něm uslyšela, jejiežto dcera mějieše ducha nečistého, vešla jest a padla k nohám jeho. Mc7,26 Bieše zajisté žena pohanka, syrofenitská rodem. I prosieše ho, aby ďábelstvie vyvrhl z dcery jejie. Mc7,27 Jenž řekl jí: „Nechať prvé nasytie se synové, nebť nenie dobré vzéti chléb synuov a vrci psóm.“ Mc7,28 A ona otpověděla a řekla jemu: „Ovšem, pane, však i štěňátka jedie drobty pod stolem dietek.“ Mc7,29 I vece jie: „Pro tu řeč jdi, vyšloť jest ďábelstvie ze dcery tvé.“ Mc7,30 A když přišla do domu svého, nalezla dievku, ana leží na loži, a ďábelstvie, ano z nie vyšlo.

Mc7,31 A opět vyšed z končin tyrských, bral se přes Sidon k moři Galilejskému prostředkem mezi krajinami desieti měst. Mc7,32 I přivedechu jemu hluchého a němého i prosili sú ho, aby naň ruku vložil. Mc7,33 A vyved jej súkromě ven z zástupu, vložil prsty své v uši jeho a plinuv dotekl se jazyka jeho, Mc7,34 a vzezřev k nebi, vzdechl a vece jemu: „Effeta!“, jenž se vykládá: „Otevři se!“ Mc7,35 A ihned otevřieny sú uši jeho a rozvázán jest svazek jazyku jeho, i mluvil jest právě. Mc7,36 I přikázal jest jim, aby nižádnému nepravili. A čím jim viece přikazováše, tiem viece ohlašováchu Mc7,37 a tiem se viece diviechu, řkúce: „Dobře všecky věci učinil. Hluchým kázal slyšeti a němým mluviti.“

Kapitola VIII.

Mc8,1 V těch dnech opět, když mnohý zástup bieše s Ježíšem a neměli, co by jedli, svolav učedlníky své, i vece jim: Mc8,2 „Líto mi zástupu, neb aj, již tři dni trvají se mnú a nemají, co by jedli. Mc8,3 A rozpustím li je lačné do domuov jich, zhynú na cestě, neb někteří z nich zdaleka sú přišli.“ Mc8,4 I odpověděli jemu učedlníci jeho: „I odkud bude moci kto tyto nakrmiti chleby zde na púšti?“ Mc8,5 I otázal jich: „Koliko chlebuov máte?“ Kteřížto řekli: „Sedm.“ Mc8,6 I přikázal zástupu posaditi se na zemi. A vzem sedm chlebuov, dieky učiniv, lámal a dával učedlníkuom svým, aby přikládali, i kladli sú před zástup. Mc8,7 A mějiechu rybiček maličko, i těch jest požehnal a kázal před ně klásti. Mc8,8 I jedli a nasyceni sú. I sebrali, což bylo ostalo z drobtuov, sedm košuov. Mc8,9 Těch pak, kteří jsú jedli, bylo jakožto čtyři tisíce, i rozpustil jest je.

Mc8,10 A ihned vstúpiv na lodie s učedlníky svými, přišel do krajin dalmanutských. Mc8,11 I vyšli zákoníci a počali se s ním hádati, hledajíce ot něho znamenie s nebe, pokúšejíce ho. Mc8,12 A vzdech duchem, vece: „Co pokolenie toto znamenie hledá? Jistě pravím vám, že nebude dáno znamenie pokolení tomuto.“