přemnozí ztopili sú se. Potom pak pokoj mezi sebú učinivše, velmi slovutně velikú ctí byli sú sjednáni.
Léta Božího tisícého CCXXXXI. pohané tí, ješto Taterové slovú, všecky Rusy i mnohá jiná království křesťanská zkazili sú, jenž také Kolmana, bratra uherského krále, tu zastřelili sú, a hlavu Jindřichovu sťavše, polského vévody, doluov, s sebú sú preč nesli. Málo pánuov z tak velikého množství ušlo jest, a to jiní, rytieři i panoše, všickní zbiti sú byli. A když pak král Václav s svým vojskem tam bral se, zvěděvše to tí pohané, utekli z Polsky, a tak chvátajíce přes meze moravské, chtíc do Uher k svému tovaryšstvu přijeti, po polovici jednak země moravské i rakúské ve vsech i na poli lidí zmordovali sú. A král uherský na břehy mořské před nimi utekl.
Toho léta Řehoř papež umřel a Fridrik císař v klatbě vždy byl ještě.
Téhož léta toho měsíce října u poledni na slunci bylo pokažení.
Léta Božího tisícého CCXLII. Fridrich, vévoda rakúský, okolo Znojma s svým vojskem Moravu poplenil a zpálil. Ale když král Václav jeho nepřítelsky potkal, oddal se jest na běh.
Léta Božího tisícého CCXLIII. žoldán, babylonský král, s velikým množstvím pohanuov vtrhl do Svaté země i skazil město jeruzalémské i s Božím hrobem. A tak mladé i staré všecky zmordoval, nižádnému neodpustiv.
O větších příbězích krále Václava a o jednom boji mezi ním a mezi Rakúskými zapsáním tuto se bude praviti
Léta Božího tisícého CCXLIIII. Fridrik rakúský krále Václava pobiedil a pozval, aby s ním bojoval, komu by se štěstí obrátilo, na jedno velmi utěšené město na moravských a na rakúských mezí, jemuž Žhec řiekají. Nepřijel li by ihned třetí den po sv. Kateřině, ale měl od něho takový hantfešt vzíti pod těmito slovy: „Já, Václav, král český, vyznávaji tiemto