O zpravování krále Václava a o jiných větších a mnohých mezi tím těch časuov případnostech
Léta Božího tisícého CCXXXI. po smrti Otakarově vévoda rakúský Fridrik, chtě se pomstiti pro tu křivdu, ješto král Václav otci jeho učinil, s Přemyslem, markrabí moravským, s bratrem krále Václava vlastním, sňal se, a tak proti králi oba vojska své shromáždili, s nímžto mnozí jiní přátelé jich byli sú, totiž vévoda moravský s bratrem svým, markrabí byl z Varty nebo z Verdy, bambergeský biskup, hrabě z Cyrola, patriarcha z Akvilie a mnoho jiných knížat k tomu němečských jim na pomoc bylo přijelo, jenžto, zdvihše se, vtrhli k hradu královu jménem Bietov, blízko od českých mezí a zemí, i oblehli jej, jenžto pro veliké bití prakuov a pro strach té ohromy jim vzdán byl jest. To když se stalo, tak řekše jako omluvně, by vévoda velmi nemocen byl, to, což tři dni přijeli sem jedúce, to utíkajíce zase jedním dnem sú přijeli velmi rychle, mnějíce, by král zítra třetí hodinu z bezčíslným vojskem u Bietova na poli chtěl je podstúpiti. Nebo jistá věc jest to byla, neb slyšeli bubny, že král s svým vojskem pod lesem českým i moravským stál blízko podlé Bietova, múdře obmýšleje to, kterak by, když by z lesu vynikl, boj počal. Nebo mnozí, jenž tu byli s ním, více bratru jeho Přemyslovi nežli jemu přáli, majíce v jeho vojště rodiče a přátely rozličné.
Zatiem jeden pán z Moravy jménem Boček tuto čest královi učinil, po horách a po lesích, blízko od nepřáteluov, právě jako na úsvitě, kázal v mnoho bubnuov bubnovati, jako by již totiž zhuoru mělo vojsko vstáti k bojování a jako by jim dobrú mysl dávali skrze ten zvuk, když nepřátely uslyšeli, ulekli se velmi. A v tom leknutí, řekše na omluvu, by vévoda nemocen byl, rychle preč utekli.
Toho léta na Letnice Jan a Ota, markrabě bramburské, rytieři byli
