měsíce listopadu Zofia, žena Janova, markrabě bramburského, umřela jest a v Dácí pochována, neb tam byla jela na koronování bratruov svých. Proněžto ten jistý Jan pojal jest Gitu, dceru Albrechtovu, saského vévody, i měl s ní Albrechta, Hermana, Jindřicha, Metyldu a Agnežku, z nichžto jednu pojal byl král dáčský a druhú Barim, syn Boleslavóv.
O příbězích krále Václava a o sváru s jeho synem
Léta Božího tisícého CCXLVIII. slavný král Václav sestřenci svému Oldřichovi, synu vévody korutanského, jehožto Moravčíci jako samého krále poslúchali, přikázal jest, aby, zbera vojska u Moravě, vtrhl do Rakús mocně, jemužto tisíc žoldnéřuov poslal na pomoc němečských. Tak vévoda tento Oldřich, když jednak se čtyřmi tisíci nedaleko od mezí moravských v jednom údolí stáli, tu rozbiv stany přes noc, na úsvitě pak, jenžto mnozí ještě spali a nižádné noviny o vévodě rakúskému nevěděli ani co dbali, aj toť ihned zatiem s velikú rychlostí mnoho střelcuov stany těchto všech obklíčili, ihned v tom pokřiku Oldřicha vévodu, an preč běží, beze všeho běže odění, svú rukú jal jest. Takž pak jiné, ani beze všeho běží, sem i tam odění, ihned zjímali jsú, jež do Rakús svázány dovésti kázal, a ty, kteříž se bránili, zbiti sú ukrutně a někteří ode všeho preč utekli. Tí, ješto zjímáni byli, mnohých z nich, aby potom Rakušanóm na škodu nebyli, nosy i uši obřezali sú. Mezi tiem Rakušané, boj obdržavše, o kořist rozdělili se. Někteří také páni moravští, peníze davše vévodě, prázdni byli vězení. Ale hraduov, ješto král český tehdy tu měl, nechtíce vzdáti, dali sú se čistovi niti na velikú zimu nositi před ty jisté hrady. Nýbrž jeden pán jménem Cirek oko levé dal sobě vylúpiti, nežli hrad vzdáti. Madberk umříti chtě raději, nežli zboží sobě poručené vzdáti
