Bořivoj, druhorozený syn Břecislavuov, zvěděv bratra svého mrtva jsúce, bral se jest do Čech, a tu jest od biskupa pražského, od hrabí, od pánuo i od jiných šlechticuov i od zemanuov vší země ten den Božího narození poctivě jest přijat a na stolici bratra svého posazen.
Léta Božího tisícého stého prvního tento jistý Bořivoj Oldřichovi a Lipoltovi, synuom Kunrádovým, jenž jest byl starý syn krále Vratislava, města, kteráž jim byl Břecislav odjal, zase navrátil. Toho jistého také času Vršovčané, to ohavné pokolení, z Polsky, tam lotrovavše, do Čech sú se vrátili. Jimžto Bořivoj města jich navrátil, Žac, Mýto a Litoměřice. A to jest učinil ne z žádosti srdečné, ale pro potřebu toho času. Totiž potřebí bylo, aby to učinil pro některú příčinu jemu potřebnú, neb múdří řiekají: „Když vlky chceš zlapati, dajž jim mrchu najprvé; a když mnohokrát bez překážky budou žráti, tehdy muoteš je snadno zlapati.“ Oldřich tento jistý syn Kunráduov, jakž jim povědíno o smrti Břecislavově strýcově, vzev radu s staršími svými, totiž s staršími Českého království, bral se jest k císařovi, jenž toho času v Řezně byl, prose jeho velmi snažně, aby jej jako dědice staršího v Českém království podlé ustanovení Břecislava, někdejšího praděda jeho, za kteréžto ustanovení hrabie, šlechtici i jiní páni zemští přisáhli sú byli, na knížetství Království českého ustavil a ta jistá manství dědická jemu dáti ráčil. Kterúžto prozbu král múdrým úmyslem a rozšafným přijem, jemu jest dal to, což z práva měl dáti.
Zatiem pak všem zemanóm i pánóm zemským, knížatóm i hrabiem podlé obyčeje starobylého v takových věcech dal jest činiti dobrovolnú moc kníže v Království českém voliti. To když se stalo, tak Oldřich skrze mnohé posly své, do Čech posílaje, jal se lákati české země míti. A tak mnohými rozličnými činy, kterýmžtokolivěk mohl, snažil se jest byl, chtě v
