pak když Bořivoj s svými lidmi na nepřátely chtěl se obořiti, nižádného jest nenalezl svého protivníka. Ale kořist, od nížto utekli, mezi se tak, jakž se jim líbilo, rozdělili a rozchvátali sú. Nebo toho času Bořivoj s svými vnuky, Svatoplukem a s Otíkem, velmi se dobře bíše, než potom pak pro některé věci mezi sebú jali sú se škorpiti.
O sváru Bořivojově s jeho vnuky a o jeho větších příbězích
Léta Božího tisícého sto a třetího Bořivoj a jeho vnuk Svatopluk, jenž toho času markrabě bíše v Moravě, k prozbě a ku pomoci Spytihněvově, syna Vladislavova, někdajšího vévody polského, jenžto po smrti otce svého proti Boleslavovi, bratru svému, jenž jest byl syn Jitčin, dcery Vladislavovy, někdejšího krále českého, jenž pravý byl vévoda polský, pod slibem jedněch peněz vévodství polského chtěl jest jemu odjíti, proněžto válku sú proti tomu pozdvihli. A když připravivše se, v Hradci biechu, vzvěděv to Boleslav, že oni na jeho škodu táhnú, posly své poslal jest k Bořivojovi, knížeti Českého království, aby pro přátelství, jímž jest jemu přívuzen po Jitce, pamětliv byl a zámysla svého nechal. A tak pak dary jemu peněžné dav, obdržal jest na něm, že se jest domuov vrátil. Ale pak že Bořivoj vnukovi svému Svatoplukovi, ješto jemu také na pomoc přijel byl, dílu v těch penězích nedal, proti Bořivojovi, strýci svému, jal se jest hněv nésti a s tím zatiem poslal jest lestně a chytře Svatopluk z svých lidí do Čech s tím činem, aby i mezi pány, i také mezi městy sváry zdělali, a tak také aby krásnú řečí, kteréž by mohli, k Svatoplukovi přitrhli.
Léta Božího tisícého sto pátého shromáždiv Svatopluk zástup lidí, vtrhl jest do Čech a tu pak v tom tržení mnozí, nechavše Bořivoje, i přistúpili sú k Svatoplukovi, a by tak brzo Bořivoj nevtrhl do Prahy, ale město pražské sobě osobil. Proněžto Bořivoj u pražském městě stráži své
