svatý Václav, proti němu povstati nechtěli ani jeho v radách myslili poctiti, ani v svú radu jeho vzíti nemyslili. Zatiem pak, když svatý Václav přišel v císařovu a v knížecí radu, viděl jest císař sv. Václava, ano anjelé světí mezi sebú jeho obopol vedú, ano kříž zlatý na jeho čele přílišným bleskem stkúvcí stkvěl se. Kterýžto div císař uzřev, ihned k nohám jeho padl jest i s kniežaty, jemu se pokořil. Ihned pak zatiem prosil jest sv. Václava, aby cožkoli chtěl na něm žádati, že jemu chce ochotně dáti. Tehdy sv. Václav prosil jest, aby jemu ruku sv. Víta mučedlníka ráčil dáti, jenžto jest i dal císař jemu. Tehdy, když sv. Václav do Prahy nesl tu ruku svatú, udělal jest kostel na čest Bohu a svatému Vítu mučedlníku na Hradě i prosil blaženého Volfganga, biskupa řezenského, kterýž v duchovních věcech zemí vládl toho času a v zemi české jako místo biskupa byl, aby ráčil přijeti a posvětiti toho kostela jistého. Jemužto blažený Volfgangus odpověděl jest a řka: „I co žádáš mne, synáčku muoj, však já zajisté tento kostel jistý tvuoj, jehož ty žádáš, aby posvěcen byl, viděl sem u vidění před Hospodinem, že jest udělán a povýšen a jest hlava a bude vší české země a k němu útočiště bude ve všech duchovních věcech jakožto k Najvyššího stolici, neb tu biskupství a potom i arcibiskupství v budúcích časích bude. Ale však nad to k tvé vuoli a k tvé žádosti chci rád poslati, aby ten jistý kostel byl posvěcen.“ I tak se jest stalo.
Potom pak jiného času stalo se jest, když jedné chvíle sv. Václav nočního času bosýma nohami šel do kostela prostřed zimy, ano všecka země pomrzla byla a všecky cesty zavalily se byly, rytíř jeho, jenž tajemství jeho znal, jménem Podiven, šel za ním, a měv obuv dobrú, všecky mu velikú zimú nohy zmrzly,
