na svět spasitele ukazovala, a již se j’ dnes přitklo, abych o těch sloviech tak pomluvil, jako by k nám řekl je Hospodin: Vzbuď moc svú a přiď! Neb čtenie dnešnie praví, kak jest velikým hlasem nás spasitel volal všecky k sobě.
Přiďmež najprv sami k sobě! Zdali snad spíme, ež die: Vzbuď? Ze snať vzbúzeji. Dřiemem i spíme; ež dlí ženich nepřída, rozmáhá sě nepravost, potuchá mnohých milost. É, probuďme sě a uzřěme, ač procítíme, kak jsme leželi, i kak ležie mnozí v otrapném snu; v lenosti rozmařelé nemeškajíc sě nebezpečně […]text doplněný editorem. Ano netolik věčné chvály a radosti zbavuje nás lenost a nemúdré v netbání kakéms ubezpečenie, netolik nám cti ujímá v zaslúžení, ale táhne nás v svém obtiežení k věčné smrti a k hoři nekonečnému a k chudobě. Die mudřec: Šel sem přes rolí lénieho; naliť vše porostlo kopřivami. Léní v svój čas orati nechce; i bude v chudobě. Potom hrozné otrápenie tohoto těžkého snu našeho. Svět vešken hoří; plamen hrdosti plápole vzhóru, svadne všudy ohněm závisti, hněv vše pálí; oheň smilný tutnie a smrdutý dým činí, a jako hlavně tak mrzuty činí krásné duše a očadly. Veš svět sě boří nestojě v pravdě, jakož muší sě vše zbořiti, což veliký přemóž oheň. Avšak sě chutně nevzbudíme, ale hynem s světem ohni těmi, až strach do ostatka zahynutie, strach, věru, strach věčné smrti! A zda toho nevidíme? Dotud hoří, tutnie, svědne člověk a pálí sě v hrdosti, v závisti, v hněvu, v smilstvie, až jej připadne túžebný smutek, ješto smrt činí. Jednoho li obtieží obžerstvo, jednoho li lakomstvo k zemi povrže, ež sě nepovzdvihnú k nebeské žádosti? Avšak ze snú netbánie nevzbudíme sě, ano tak milostivě, tak povlovně vzbuzije nás Bóh svým rozličným dobrodiením. A také někdy, když
