netbáme dobroty jeho, tluče na ny protivenstvím, chtě vzdy vzbuditi, netbá li kto, by útěchu a veselím vzbudil sě ze snu, aby aspoň a protivné trpě probudil sě; netbá li sliby probuzen býti, by as a hrózú pokuty byl probuzen. A tak i Písmo a posli boží sic i onak hlédají nás probuditi večas povlovně řečí milostivú, večas hroznú, k tomu vzdy táhnúc, abychom z své otrapy procítili a zbudili sě z své lenosti a nezahynuli s tiemto světem. Pravil sem onedá řeč svatého Pavla, kak tíše nás vzbuzije, aby nás z smysla pohromnú řečí vyrazil řka: Bratřie, hodina j’ nám již ze sna vstáti, jakož jste slyšeli oneda v advent. Ale jsú, pohřiechu, jsú, ješto sě tak tichými a milostivými řečmi neprobudie. É, by sě vzbudili as a hrózami spravedlivými! Neb příde ten den, ež, jakož ižádnému dobrému zle nebude, tak ižádnému zlému nebude dobře. Na to patře Anselmus pravieše: Vzhrožije mě mój život, neb když sě pílně opatřím, ve všech svých činech vízi aneb nedokonánie, aneb pokrytstvo, aneb ež jsú přimiešením jiného úmysla ku první upřiemosti poškvrnění. A tak jednak vešken život mój aneb jest v hřieše a jest hoden odsúzenie v těžké muky, aneb jest bez užitka a nenie hoden, by vzácen byl Bohu. Ale coš to i rozděliji neužitečný život od hřiešného? Však die pravda: Každé dřevo, ješto nenese ovoce dobrého, vyrúbeno bude a uvrženo v oheň. I jest mé duši túžebno mým životem; hanba mě tak nestatečně živu býti a strach umřieti. Což pak hřiešnému učiniti, jen po všecky dni života svého plakati všech dní života svého? Ale i to jest hubenstvo mé duše: ne tak želé svého zlého, jakož zná, kak by velmě želeti jměla, ale tak jest v kakéms netbání, jako by, co má trpěti, nevěděla. I co hniješ spiec, hřiešná duše? Jdeť