kak velmě on ji miluje, neb jej ona, aneb o marných novinkách tohoto světa. Ale mezi kterýmiž jest tělesná milost, ti málo o Bohu a o duchovných věcech a mnoho o lecičems marném, kdy jsú spolu, vydadie řeči, a kak jest míl jeden druhému a kak věren.
Druhé znamenie tělesné milosti, po němž móž poznána býti, ež když sě sbéřeta, ješto sě tělesně milujeta, bývá při nich někaká oplzlost, aniť sě k sobě usmievají, lizně po oku vzhlédajíc na sě, ruce sobě ohledují, a mohú li před lidmi ukrásti, budú s sebú pojhrávati, rameno k ramenu přitiskajíc, na nohu vstúpajíc jeden druhému; i slovce oplzlá budú někdy kaks z daleka vycházeti. Ale milost duchovnie střeže sě kútóv, když má mluviti žena s mužem. A tu, ač by i lidí nebylo při nich, daleci jsú všie oplzlosti; nic by takého nelze sě bylo tu dopatřiti, ani oni sami mezi sebú mohú co toho znamenati.
Třetie znamenie tělesné milosti jest nepokoj mysli; když jsú rózno, ež bezpřémně túžie po sobě, a jeden o druhém vzdy myslí neb mluví, kde by byl, co by činil, kak jest slušné postavy. Ale duchovnie milost nečiní takého nemúdrého nepokoje, ež by nemohli pro své dobré pobyti bez sebe; neb věčně pak mají býti s sebú. Ani tělesné postavy milého přemietá v mysli, ktož tělesně nemiluje, ale miluje v milém šlechetnost a boží milost. Ani hlédá míl neb míla býti osdobami tělesnými, ale pravdú a boží milostí.
Čtvrté rozeznánie tu milosti, ež, ktož tělesně miluje, vzávidí, když uzří, ež onen miluje také jiného. Ale duchovná milost útěchu má, když jich jest viece v té čisté svaté milosti.
Páté znamenie tělesné milosti prchánie hněvivé, když co bude nelibého mezi nimi; a najviec, když k jinému milý ukáže milost, budú sobě hněvajíc sě opakovati, co j’ jeden druhému činil líbosti a viery ukázal, budú
