milosti milovali, aneb chtiec jiné zklamati, aby, ež to tak jest, za to jměli, sami sebú klamáte, ež jste milostí tělesnú oslepeni, a v túž oplatu omlúváte zlé mezi sebú. I řkuť řeč svatého Augustina: Mníte, by jiní vás neviděli u vašem oplzlstvie. Vidieť jistě, a nechažť by neviděli lidé, co diete před Bohem, ješto vše vidí, i to, co j’ v srdci? Ješto beze všie záslony zří v mysl každého a vidí, o čem přemietá, co rozkládá v tajnosti srdce, v čem sě kochá, k čemu táhne úmysl? Kdy vznikuje, odkud pochodí, sladký li jest kořen čili hořký, z něhož pochodí krásný list svrchu? A netolik zří na kořen, ale stržen vnitřní kořene v úmysle, z něhož který pocházie úmysl, rozeznalivú světla svého spravedlností znamenává v každého srdci projatě velmě, aby to bylo psáno v knihách jeho, aby dal pokutu zlému netolik skutku, ale také i tomu střeni vnitřniemu, z něhož zlý úmysl pocházie, aneb odplatu dobrému, když budú kníhy k súdu jeho otevřieny. A protož, jakož die svatý Pavel, kdybychom sě sami súdili, nebyli bychom súzeni. A když vzbúzie tělo, vzbúzie zlý duch rozličně búři, chtě lodíčku svaté milosti pohubiti. A Bóh přepúštie, aby člověk, bráně sě pokušení, kryje sě příčin k zlému, volaje ku pomoci, jeho zaslúžil chvály. Rozsuzijme sě, když jest kto s kým v takovém něterém obyčeji, která je milost drží spolu. Svatéť duchovnie nehyzdím milosti, ale tělesné slušieť sě střieci. I máť každá jí znamenie, po nichž móž, ké jest která, poznána býti.
Prvé rozeznánie mezi nimi jest, ež ta, ješto sě v Boze milujeta, když jsta spolu, jen to spolu rozmlúváta, ješto j’ potřebné k jich spasení, jímž by sě vystřiehli bludóv, rozum jměli v duchovných věcech, poznánie pravdy, potvrzenie v křesťanské vieře a v naději a rozniecenie v milosti k Bohu; ale ne mnoho mluvíta spolu o tom,
