bylo by poddáno vóli člověčí, by byl hřiechem toho neztrácal člověk. I jeden čich tělesný nebyl by mohl rozumu zamračiti, ani vóle zavésti, ani by v mysli tržala která žádost nepořádná, ani by kudy myšlenie blúdilo bez paměti, ale všecka mysli hnutie i údi tělesní, vše by bylo podlé vóle, podlé rozumu; všecko by vóle rozumně, jakž by chtěla, zpořiedila, vztáhla, odvrhla, vším tak brzo hnula, jakž by ráčila. Ó, kak jest to byla vysoká moc, kak mocná výsost! Ó, dóstojenstvie velikého! Toť jest panovati nad zvěří zemskú, nebeské ptáky i ryby mořské v své moci jmieti: v rozličných věcech, v zkúšení seho i onoho libého neb nelibého, v spatřování vysokých věcí aby nic myslí nemohlo hnúti, nic jie nepřemohlo, ale aby, jakž chtiec a dokudž chtiec, to držala, což by chtěla, v tom sě kochala, dokud chtiec čeho, řádně užívala, a jakž chtiec brzo, beze všie túhy po tom ostala, čehož by chtěla v kterú chvíli; a když by chtěla, opustiec tak tyto nižšie věci, vzhóru sě vzdvihla k nebeským věcem. V kakém jsme pak hubenstvu, to vidíme: kak ne tak jest mnohé, jakž bychom chtěli, ano sě nám vše protiví, vše nesnadno, což jest dobré, a to pro hřiech našeho otce. Co pak příde na ny teprv hubenstva pro naše hřiechy, ač sě jich v boží milosti neočistíme! Protož prvéť jest potřebné k očištění hřiechóm jich těžkost a velikost rozvážkati.
Druhé jest potřebné k očištění hřiechóm dosti učiněním za hřiech odložiti závinu. A zdali dlužník zbude dluhu, ač by sě již nedlužil viece, neučiní li dosti za dluh? I jest troje věc, aby bylo za hřiech dosti učiniti: jedno j’ žalost v srdci za hřiech, druhé usty vyznánie na zpovědi hřiechu, třetie ten účinek, ješto kněz skáže na pokání. Když bude srdečná
