Posledníť ort mušejí zaplatiti, ktožť v peklo nevejdú. Těmť budú menšie věci odpuštěny, ktož sú sě snažně pokáli většieho. A také k tomu jest škoden hřiech i nesmrtelný, ež duše, vyjde li z těla, nejsúc čísta šeředstva, ješto j’ skrzeň poprzněna, ješto by inhed uzřela Boha a vzala odplatu svému zaslúžení, to pobude v túze a v tesknosti, trpiec čistec. Pakli sě zde kto očistí svých hřiechóv, ještě jemu ostane ta škoda, že j’ v tu chvíli, kdy j’ hřešil, nehromazdil odplaty věčné chvály. Škodni jsú i tiem i malí hřieši, ež z jich obyčeje vpadují lidé u veliké hřiechy. Ktož chce býti přietel tohoto světa, jda po někaké kratochvíli, ač by to nebylo v sobě samo hřiech smrtelný, avšak z takých lehkostí brzo zajde člověk v hřiech smrtelný a pak bude boží nepřietel.
Třetie skrze to slušie vážkati velikost hřiecha, ež nás jest učinil tak hubeny. Ve cti Bóh byl stvořil člověka, ale pro hřiech přirovnáni jsme hovadóm nemúdrým a podobni jsme jim učiněni. V té cti byl stvořen člověk, aby panoval nad rybami mořskými, nad ptáky, ješto lécí v povětří, i nade vším, což sě hýbe na zemi. Velikú stranu panstva toho ztratil člověk prohřěšením; múchy, blchy protivie nám sě, ptacstvo i zvěř činí nám škodu. Pakli chcem duchovně o tom pomysliti, jakož Rikhardus mluví o tom, kak jest člověk mohl panovati nad svým myšlením, ješto i vysoce lécí jako ptáci; nad tiem, ješto mysl naši již tržie cos buď libě neb nelibě milostí neb nenávistí, studem, bázní, nadějí, radostí, žalostí, ješto vše to jako ryby mořské plavají po stezkách mořských, sladkých vod nebo hořkých; i nad údy těla svého jako nad rozličnú zvěří, ješto j’ na zemi! Neb to vše
