srdečná pravá žalost za hřiech, tehdy jest úmysl zpoviedati sě a pokánie přijieti od kněze, ješto jest na to ustaven. A to inhed v boží milosti obživí hřiešného a zbaví věčného pekla. A mohla by tak veliká žalost býti za hřiech, aneb tak veliké v boží milosti zapálenie, ež by i té muky neb pokuty mnoho sešlo, ješto by jměl trpěti hřiešný. Zpověd jest také veliká věc. Protož die o ní svatý Řehoř: Nechť sě divie jiní svatých mohutným ctnostem, já sě nic méně nedivím hřiešného vyznání pokornému. Neb činí to stud, ež tieže bývá upřiemě na se vyznati vinu, nežli sě jie nedopustiti obrániec sě. Protož stud na zpovědi veliká jest strana dosti učiněnie za hřiechy. Ten pak účinek, ješto kněz dá ku pokání, slušie k dosti učinění za hřiech. Svědčíť to Písmo, ež Bóh odpustí vinu v skrúšení hřiešného, a když sě sezná, ale pokuty neodpustí, jeliž sě za hřiech dosti stane. Aj, David v skrúšení seznal sě u vině; prorok pověděl jemu, že j’ Bóh odpustil vinu jeho, ale také jemu pověděl, ež má pokutu trpěti pro tu závinu. Protož Job pravieše: Strachoval sem sě všech svých hřiechóv věda, ež neodpustíš, ktož pohýří. I die svatý Řehoř: Ktož pohýří, nebude jemu odpuštěno; nenechá Bóh bez pomsty hřiechu. Aneb sám člověk pomstí pokáním nad sebú hřiechu svého, aneb Bóh pomstí. A veď ktož má pravú za hřiechy žalost, i kak by nechal, by, což moha, své záviny neodkládal? I jest troje věc, aby zavinění byl plný odklad: jedno j’ vrovnati odklad zavinění, druhé protivným zbýti protivného, třetie svým protivníkóm záviny brzo odpustiti. Řekl sem, ež slušie zavinilému, aby, když odkládá, ten odklad závině vrovnal. Kto j’ viece hřešil aneb