[220r]číslo strany rukopisubylo by poddáno vóli člověčí, by byl hřiechem toho neztrácal člověk. I jeden čich tělesný nebyl by mohl rozumu zamračiti, ani vóle zavésti, ani by v mysli tržala která žádost nepořádná, ani by kudy myšlenie blúdilo bez paměti, ale všecka mysli hnutie i údi tělesní, vše by bylo podlé vóle, podlé rozumu; všecko by vóle rozumně, jakž by chtěla, zpořiedila, vztáhla, odvrhla, vším tak brzo hnula, jakž by ráčila. Ó, kak jest to byla vysoká moc, kak[gn]kak] tak mocná výsost! Ó, dóstojenstvie velikého! Toť jest panovati nad zvěří zemskú, nebeské ptáky i ryby mořské v své moci jmieti: v rozličných věcech, v zkúšení seho i onoho libého neb nelibého, v spatřování vysokých věcí aby nic myslí nemohlo hnúti, nic jie nepřemohlo, ale aby, jakž chtiec a dokudž chtiec, to držala, což by chtěla, v tom sě kochala, dokud chtiec čeho, řádně užívala, a jakž chtiec brzo, beze všie túhy po tom ostala, čehož by chtěla v kterú chvíli; a když by chtěla, opustiec tak tyto nižšie věci, vzhóru sě vzdvihla k nebeským věcem. V kakém jsme pak hubenstvu, to vidíme: kak ne tak jest mnohé, jakž bychom chtěli, ano sě nám[go]nám] wam vše protiví, vše nesnadno, což jest dobré, a to pro hřiech našeho otce. Co pak příde na ny teprv hubenstva pro naše hřiechy, ač sě jich v boží milosti neočistíme! Protož prvéť jest potřebné k očištění hřiechóm jich těžkost a velikost rozvážkati.
Druhé jest potřebné k očištění hřiechóm dosti učiněním za hřiech odložiti závinu. A zdali dlužník zbude dluhu, ač by sě již nedlužil viece, neučiní li dosti za dluh? I jest troje věc, aby bylo za hřiech dosti učiniti: jedno j’ žalost v srdci za hřiech, druhé usty vyznánie na zpovědi hřiechu, třetie ten účinek, ješto kněz skáže na pokání. Když bude srdeč[220v]číslo strany rukopisuná
