božie slyšěti k sobě rozmlúvanie, aby sě i vy táhli k tomu, aby z těch byli. Neb jsúť, ještoť na ně volá žaltář a řka: Uši mají a neslyšie. I volá ve čtení Kristus řka: Ktož má uši k slyšení, slyš! Tenť má uši k slyšení, jakož die Rikhardus, ješto má vnitřní čich rozumu otřělého a žádost, ješto milost trží a rozněcije k tomu, aby zaslúžil toho věčného dobrého, ješto j’ nám v onom životu pověděno a slíbeno, ež dojdem toho, budeme li státi po tom, skrze Pána našeho Jezukrista. Ale pohřiechu často hlukem marnosti světské ohlechujem, nechtiec líbosti útěchy v světských věcech potratiti, nechtiec sě jich chutně odtrhnúti. Netbáme slyšěti hlasu božieho, netbáme vyjíti na tuto chodbu, bychom pílně přemietali v mysli o věčných věcech, kdež by sě k nám přivinul Kristus jako pútník a sladce svým vnitřním hovorem mluvil nám k srdci. Ó, čím by to mohlo lepšie býti utěšenie, než v tak rozbrojném hluku tohoto světa! A protož die svatý Augustin v svéj zpovědi: É, má duše, neroď býti marna: neohlechuj v svého srdce uchu hlukem marností tohoto světa; slyš, ještoť volá slovo božie, aby sě k němu navrátila! Tuť jest miesto pokoje bez zámutka; tuť jest viera k milovníku od milého; tuť milovná duše má od milého utěšenie, aniž jie kdy ostane milý, když ona milostí od něho neodchýlí. Ale mnoho jich jest, ješto ohlechvše hlukem světské marnosti, hlukem své hrdé mysli, hlukem k zlobě ďábelského podštívanie, nepřiložie vnitřnieho sluchu k tomu, co Hospodin mluví k srdci. A tak sě chýlí k nim ono slovo, ješto j’ řekl k židóm Kristus, ješto držiechu zlost v svých srdcích protiv němu: Proč mé řeči nepoznáte? Neb jie slyšeti nemóžete, neb nejste z Boha. Točíš zčinili jste sě syny ďábla aneb syny a dcerami tohoto světa, své vnitřnie ucho k jeho podštívaní přiloživše. Ktož jest z Boha, slova božie slyší. A ktož slyší slova