svú bydle, nepořiedí, tenť potom z jasnosti tváři božie utěšenie nebude jmieti. Ale ač sě vidíme, ež jsme k svrchování nepřišli ještě, v cěstě boží jděm na však den! Neb máme žaltáře utěšenie, ješto die: Mé nedokonánie viděle jsta oči tvoji a v tvých knihách budú všichni psáni. Nebudeť nám ovšem naše škodno nedokonánie, budem li, jsúc v cěstě boží, nezřiec k tomu, co j’ za námi, chodbú pospiechati k tomu, ješto přěd sebú jmáme. Neb ten, ješto žádost nedokonalých svú milostí zapalije, někdy jich posilní i k dokonání.
A protož jděm bez rozpači v cěstě boží, ažť i bude v nás milost božie dokonána a podlé miery pochopu našeho nám sě ukáže, jakož sě j’ rozličně i po svém vzkřiešení ukazoval podlé těch rozličného položenie, jimž sě j’ ukázal. A tak dnešnie čtenie praví, kak sě j’ dvěma mlazšíma svýma, když cěstú šla, mluviec o něm, jako pútník přivinul k nima a ukázal. A o tom čtení mluvě svatý Řehoř praví takto:
Aj, bratřie milá, slyšeli jste, ež dvěma svýma mlazšíma, ješto šla cěstú, viery plné nemajíce, ale však, když jsta mluvila o Kristu, ukázal sě, ale té jim postavy neukázal, po níž by jej poznati mohli. To j’ svrchu vně v oči jich tělesny učinil Hospodin, jako j’ jim vnitř v jich srdečnú očí bylo. Neb oni vnitř v sobě i chybachu o Kristu, i míl jim bieše. A takéž sě jim Kristus i ukázal vně s nimi jda i neukázal, když, kto by byl, nedal sě jim znáti. Ež o něm mluvila, byl s nima, a ež o něm chybala, nedal sě znáti, skryl jima postavu poznánie svého. Mluvil s nima, káral tvrdost jich srdce; tajnost Písma svatého, ješto j’ o něm bylo, otevřěl jim, ale že v jich srdcích od viery jich byl jako cizí, jako pútník ukázal sě, ež dále chce jíti. Takým sě jim ukázal zřějmě, jakýž byl v jich mysli. A ač jsú jeho ne jako Boha milovali, však
