jako ve všem bohatství.
I to j’ sě stalo, ež, když židé prošli tak Jordan, kázal jim Bóh, aby každý rod, jakož jich dvanádcět bylo, vnesl kámen svój v Jordan, aby tam potonul a zahřezl, a z Jordana jiný vynesl a na břězě postavil k téj paměti, ež jsú tak divně byli Jordan prošli. Takéž ktož tak vejde v duchovný úmysl svým pilným myslí přemietaním o duchovných nebeských věcech a o světských, tak rozděle milost, jakž jste slyšěli, má vnésti v tu milost dvanádcět kamenóv a potopiti v ní, a jiných dvanádcět vynésti z nie a znamenitě postaviti. Tiem kamením móžem znamenati tvrdost neb pevnost a těžkost, jakož ty věci má do sebe kámen. A ta těžkost neb tvrdost móž i ve zlém i v dobrém býti. Protož zlú tvrdost, ješto j’ kto tvrd ve zlém protiv dobrému hnutí, má duchovný člověk v téj milosti zatopiti, skrze niž jest všel v duchovenstvie, když mu jest k Bohu sě byla obrátila a všěcka sešla k světským věcem. A z té milosti má vynésti jako dobré kamenie, aby byl peven v dobrém, těžek a tvrd v pokušení, sebú nedada hnúti od dobrého, aby v stálosti dokonal počaté dobré etc.cizojazyčný text
V střědu po velikonoci řěč.
Ež dní těchto přístupna jest řěč svatého Pavla, ješto die: Jste li vstali s Kristem, toho hledajte, to v chut jmějte, ješto j’ svrchu, kdež jest Kristus v Otcově chvále: co j’ tyto slavné dni mluviti, co li v mysli přemietati, než o zmrtvýchvstání Syna božieho, z něhož bychom u vieře vzěli osvěcenie, v naději sstálost a v milosti boží rozniecenie a v těch věcí žádosti, ješto k životu věčnému příslušejí? A tak znamenajte, ež v těchto sloviech svatý Pavel – jimiž sem řěč počal – dotýká vstánie z mrtvých duchovnieho, a druhé, k čemu sě mají táhnúti vstalí. Neb jakož dvoje jest smrt, jedna přirozená, v níž sě tělo rozlúčí s duší, o níž die žaltář: I který jest člověk, ješto živ bude a neuzří smrti?
