kněžie, vezmúc škříni svatosti, šli k Jordanu a lid šel za ní, a jmaje ji před sebú dva tisíc loket. A jakž kněžie s tú skříní svatosti vstúpili v Jordan a jen nohy omočili, tak dolejšie strany Jordana ubylo, ješto v moře vtekla, a hořějšie stála rostúc a prýštiec sě vzhóru. A tak oschlo, kdež kněžie stáli. A když opět vstúpili hlúbe a nohy omočili, takéž sě stalo, až i stáli tu, kdež byla najhlubší řěka, tak vzdy pomalu postúpajíc, až všecka dolejšie strana vtekla v moře a hořějšie sě za sě obrátila a vzhóru vzprýštila. Tuž stáli kněžie s škříní svatosti, až vešken lid přěšel a každý rod, jakž jich dvanádcet bylo, vnesl v Jordan svój kámen a jiný z Jordana vynesl. A tak vešli do svaté země. Toť vzpomínaje David die v žaltáři: Když Izrahel šel z Ejipta, rod Jakubóv z lidu chaterného židóv, svatost sě ukázala a moc lidu izrahelského: moře vidělo a uteklo, a Jordan sě obrátil za sě.
Když svatý kostel vzpomíná to, co j’ sě tělesně dálo mocí boží k utěšení lidu jeho, jakž jste slyšěli v téjto pověsti, vezměm z toho někaký podobný duchovný rozum k utěšení duchovniemu. A totoť sě k tomu připodobnává. Co j’ Ejipt, ješto temnost slove, než dosti slepý a temný běh světa tohoto obyčěje, v němž lid izrahelský, točíš ješto vidí Boha, má súženie vidúc, co j’ pravda? I býti v slepotě podlé obyčěje tohoto světa súženieť jest svědomí dobrému. Ale budem li volati k Hospodinu, vyvedeť nás z toho Pán Hospodin, ež ostanúc žádostí světa slepého, pójdem, potáhnem sě k životu duchovniemu, kdež bychom svobodně slúžili Bohu. A jakož sě j’ to stalo s židy tělesně a znamenitě, ež sě j’ jim tak moře rozstúpilo a Jordan sě obrátil za sě, než jsú vešli v tu zemi svatú: takež duchovně to dvé sě stane s tiem, ktož vyjde svú žádostí z světa a potáhne sě
