svobodným slúti a zvrtře z skúposti, ež žel nákladu. A někdy i pozvaný vrtrati bude a zpravovati řka: Načť mě jest pozval? Coť mi jest dal? A protož svatý Petr vystřiehá toho, velé, aby věrně a upřiemě lidé spolu v milosti byli v Hospodinu; a když mají ta zvánie spolu, aby to bylo bez vrtránie.
Ještěť chci k duchovnějším řéci něco o tom, kak Hospodin z své milosti přivine sě k těm v chodbě cěsty života tohoto k onéj věčnosti, ktož v svém srdci o něm přemietají. Takť die svatý Bernart, ež ktož jest pílen té chodby, že rád v milosti mluví neb přemietá myslí o Bohu a o takových duchovných věcech, přivine sě k němu na téj cěstě Bóh mnohokrát. Jakož bývá mezi těmi, ješto jdú cěstú, ež někto, přivina sě k jiným, kakýms zhustaním rozprávěje cosbuď, učiní všem lehčější a kratší cěstu, tak ež, když odejde od nich, budú túžiti po něm vzpomínajíc, kak jsú měli utěšenie v řěčech jeho, a jako řkúc: Í, kak nám s ním bieše krátka cěsta! Takéž Hospodin přivina sě k toho duchu, ješto jde v chodbách těchto života cěstú [k]text doplněný editorem blaženéj věčnosti, rozličně ty cěsty činí kratochvilny, své vnitřnie řěči hovoře k duchu člověčiemu. A ač duch člověčí na téj cěstě nepozná, by to Bóh byl, nevida Boha v postavě jeho, však roznietí sě u velikéj chuti a v milosti k Bohu a v náboženství z těch vnitřních řečí, ješto vydává Bóh k srdci jeho, jako s ním jda tú cěstú pilného myslí přemietanie o věčných věcech, až pak, když odejde, vztúží po témž, jako ona dva mlazšie Syna božieho, když šla cěstú den vzkřiešenie jeho, mluviec o něm, a on přivinul sě k nima jako pútník, mluvil k nima, dávaje jima rozum písma, a oni v tom útěchu jměli, tak ež, když odšel od nich, řekli diviec sě, ež tak bylo zapáleno jich srdce k řěčem jeho, ješto j’ k nim v téj
