sestrú, chotí, holubičkú i kterýmžkoli jmenem, ješto móž najrozkošnějšie a najmilostnějšie býti nalezeno. A ješto, donidž svět milovala a světské poškvrny jměla, řekl k ní Bóh skrze proroka: Nevezmuť z tvých rukú daru, neb jsta plně nečistoty: to pak i nejmenší skutek vzácně od nie přijme, když ji sobě svými dary tak osdobí, ež i za čieši studené vody dá věčnú odplatu. I jmenuje tu osdobu Izaiáš prorok, ješto Bóh své choti v dar dává, duši sbožné, aby jemu libější byla, a die: Oblekl mě Hospodin v slavné rúcho, jako nevěstu okrásil mě a svój prsten dal mi v dar. Tehdy Hospodin svú chot oděje v slavné rúcho, okrášleje záponami, když dá jí svatú milost a z nie rozličné šlechetnosti, ješto j’ pravé té svatby rúcho, bez něhož nebyla by té svatby hodna. A tehdy dá jí prsten na jejie ruku, když dá jí ten dar, ješto latině graciacizojazyčný text slove, ež, když tiem jeho darem bude vzácna jemu, všichni dobří jejie skutci, jakož sem řekl, ba i najmenší byli, budú vzácni. A bez toho, kdyby nebyla sama na milosti, i velicí by nebyli vzácni, jakož die svatý [Řehoř]text doplněný editorem: Ne Abel pro dar slíbil sě Bohu, ale dar sě slíbil pro Abele. Protož býti Bohu na milosti darem milosti jeho, ješto graciacizojazyčný text slove, dobře j’ ku prstenu připodobnáno. Neb jakož prsten ruku ozdobuje, tak ten dar boží, když člověk bude před Bohem na milosti, osdobí všecky skutky dobré jeho, ješto činí v boží milosti. A toho i nám dopomoz, Hospodine!
Druhá řeč o dokonání svatby.
Když pak duše sbožná bude vzbohacena i osdobena tak drahými božími dary, vejdúc v náramnú milost k takému svému milovníku a u veliké doufánie milosti jeho, již jen samého jeho žádati bude, aby naplnil a dokonal, co j’ s ní počal, a jako řkúc: É, bych již samého poznala, jemuž jsem již usnúbena, o němž slyši tolik chvály a rozuměji po dařiech jeho, že j’ tak veliký! É, bych jej již jměla! A když pobude v té
