všeho hubenstvie zapomenu, mysl radost držeti bude, rozum sě zčistí, srdce v kakés jasnosti bude a žádost sě kaks upokojí v kakés jsúc chuti nevýmluvné. A uzřím sě jinde kdes, než jsem, ve vnitřniem objetí kakéms divné milosti, a nevědúc, co mě tak drží, avšak bych vzdy tak chtěla býti, toho neztracijíc. A mysl kaks sě s tiem lomozí lahodně, aby to od nie neodešlo. Veselo j’ jí, již nic viece nežádajíc, vzdy jen tak chtiec ostati ráda. Pak ten Hugo duši odpoviedá řka: Jistě toť jest ten tvój nebeský chot, ješto tě tak navštěvuje, ať by dal své pochotnosti zakusiti, ale ne v plnosti; ale chce tiem viece tvú žádost rozdrážditi a po sobě tebe potáhnúti. Toho j’ něco byla i matka svatého Augustina zachytila, jakž on praví o tom, ež jednú, jsúc s ním sama, rozmlúvala s ním a tážíc jeho o té nebeské radosti, ješto mají svaté duše. A tak v těch rozkošných řečech umlkne kaks šlechetná žena, ano jí divně, kaks divně popadla žádost těch nebeských věcí a roznietila. A svatý Augustin to znamenav, také sě utají, aby jí v tom nepřekazil. A když poby v tom něterú chvíli, přišedši k sobě, poče řéci: Ó, kaká to poby chvilka! É, by tak již bylo věčně býti! Tuť sem poznala lépe, než by mohl pověděti, která j’ svatých dúš útěcha. Pak potom skoro roznemohši sě i umřela. I toť jest někaký drobet toho, ješto v brzkosti kakés mketne sě srdci, a ač tělo zemdlí, ale roznietí, vzbudí a posilní náboženstvie.
Takýmiť činy rozličnými chot nebeský svú chot navštěvuje a jako sám sě jí již, ač i v zásloně ještě, dává. A počíná s ní dokonánie té věčné svatby, spojenie jedné milosti. Toť sě miení v knihách kantik, ješto j’ psáno, ež přicházie chot k své choti, nazří k ní mřieží skrze stěnu, aby skryt jsa utajen jí nebyl. Vzvolá na ni hlasem tichým jako pošepmo a řka: Poď, má výborná, poď, má přietelnice, má krásná, má holubičko! Minulať zíma, jerníť sě čas blíží. Kvietieť sě
