bezpečna jsa s ním, až do jeho země bráti se.
Tehdy koba chtě pryč letěti, a panna vzavše ho na své ruce, poče ho líbati a k kobě takto řieci: Ej, toho mi Bóh nedaj, bych já tě bez daróv, takového znamenitého posla, měla pustiti. Však mi to nepříleží, abych se budúcně v posměch dáti měla, rozkáže rúče pannám svým perly, drahé kamenie, zlata i střiebra přinésti, a tu kobu tak ošlechti, že byla náramně draze ozdobena od drahých věcí, perel a zlata a od drahého kamení, tak že jest k anjelu podobnější nežli k kobě byla. Vece koba: Divný Buoh v stvoření svém, poče panně náramně děkovati z tak velikého daru a od nie odpuštění bera, panna mile ho na své ruce vzala a se pannami svými až na zed mezi stěny nesla, mile k němu promluvivši, vece: Letiž šťastně domuov, k tomu, jenž tě sem poslal, a Buoh buď vuodcí tvým a tebe ode všech příhod rač stráže býti. Než za toto, milá kobo, velmi prosím, aby na mne, smutnú dievku, spomínal, a to, cožť sem poručila, všecko zjednal. A tak ta koba poče pryč letěti a panna po něm i se pannami svými túžiti a času toho s velikú žádostí čekati.
A když již jedenáctý den byl, uda se kobě toho dne na divoké moře létnúti a již náramně velmi ustáše, hledě sem i tam, nikdyž nenalezl by, na čem mohl nohama svýma siesti, ale tu svému tak dalekému odpočinutí dáti. I událo se, že jeden kupec v tom moři utone a koráb jeho se roztroskoce na kusy. Tu koba uhlédav slúp, na kterémžto opona větrová bieše připata. Na tom slúpě koba odpočíváše a peřie své otřásáše tak silně, že ten zlatý prsten od jejieho zatřesenie na dno mořské s podkřídlé upadl jest. Té chvíle se koba nesmierně zamútila, želejíc takéto stráty, i poče hlasem velikým volati: Ó, Kriste, Bože všemohúcí, i co já sobě již učiniti mám, mně již nelze než život sobě odjieti. Neb se nebudu smieti k sluze tvému, svatému Ozvaldu, navrátiti ani se jemu kterak ukázati. I kterak já již moci budu panice se pannú snúbiti, když s toto již ráčil dopustiti. Jistě viem, že řečem mým bez závdavku král a pán muoj věřiti mně nebude. Ó, Bože, že sem se o to kdy pokusiti směl, že toho žádný nežli já již zjednati nebude moci. A má li tak krásná panna v bludu pohanském zase ostati, neb to jistě viem, že pána mého dnem i nocí bude čekati. A tak té koby žalostivé volánie bieše.
V tom Pán Buoh všemohúcí některú hodinu uslyšav modlitbu svatého Ozvalda, sluhy svého, neb v túž hodinu byl jest svatý Ozvald na svých modlitbách, prose Boha, aby se kobě vedlé žádosti jeho tak vedlo, aby tu pannu zjednati bez překážky mohl. Hned tu hodinu božím spuosobem zjevi se rybář na malé lodičce i uda se jemu vésti mimo tu kobu a patřiec na ni, ne by koba byla, ale zdálo se jemu, že by anjel některý z ráje vyslaný byl, a poče se velmi diviti a divieci se bliz se k ní přivezl, vece koba tomu rybáři: Nic se mně neroď diviti, ani kto sem, na to se neptati, ale rúče uvrz siet svú v toto moře, blíže sem ke mně. Neb tiem budeš utěšen i obohacen. A rybář byl tomu velmi rád, hned bez meškánie pustil siet v to miesto, kdež mu koba velela.
