bez[159r]číslo strany rukopisupečna jsa s ním, až do jeho země bráti se.
Tehdy koba chtě pryč letěti, a panna vzavše ho na své ruce, poče ho líbati a k kobě takto řieci: Ej, toho mi Bóh nedaj, bych já tě bez daróv, takového znamenitého posla, měla pustiti. Však mi to nepříleží[vp]nepříleží] neprzieležie, abych se budúcně[vq]budúcně] buducňe v posměch dáti měla[vr]měla] m’ela, rozkáže rúče pannám svým perly, drahé kamenie, zlata i střiebra přinésti, a tu kobu tak ošlechti, že byla náramně draze ozdobena od drahých věcí, perel a zlata a od drahého kamení, tak že jest k anjelu podobnější nežli k kobě byla. Vece koba: Divný Buoh v stvoření svém, poče panně náramně děkovati z tak velikého daru a od nie odpuštění bera, panna mile ho na své ruce vzala a se pannami svými až na zed mezi stěny nesla, mile k němu promluvivši, vece: Letiž šťastně domuov, k tomu, jenž tě sem poslal, a Buoh buď vuodcí tvým a tebe ode všech příhod rač stráže býti. Než za toto, milá kobo, velmi prosím, aby na mne, smutnú dievku, spomínal, a to, cožť sem poručila, všecko zjednal. A tak ta koba poče pryč letěti a panna po něm i se pannami svými túžiti a času toho s velikú žádostí čekati.
A když již jedenáctý den byl, uda se kobě toho dne na divoké moře létnúti a již náramně velmi ustáše, hledě sem i tam, nikdyž nenalezl by, na čem mohl nohama svýma siesti, ale tu svému tak dalekému odpočinutí[vs]odpočinutí] odpocžinni dáti. I událo se, že jeden kupec v tom moři utone a koráb jeho se roztroskoce na kusy. Tu koba uhlédav slúp, na kterémžto opona větrová bieše připata. Na tom slúpě koba odpočíváše a peřie své otřásáše tak silně, že ten zlatý prsten od jejieho zatřesenie na dno mořské s podkřídlé upadl jest. Té chvíle se koba nesmierně zamútila, želejíc takéto stráty, i poče hlasem velikým volati: Ó, Kriste, Bože všemohúcí, i co já sobě již učiniti mám, mně již nelze než život sobě odjieti. Neb se nebudu smieti k sluze tvému, svatému Ozvaldu, navrátiti ani se jemu kterak ukázati. I kterak já již moci budu panice se pannú snúbiti, když s toto již ráčil dopustiti. Jistě viem, že řečem mým bez závdavku král a pán muoj věřiti mně nebude. Ó, Bože, že sem se o to kdy pokusiti směl, že toho žádný nežli já již zjednati nebude moci. A má li tak krásná panna v bludu pohanském zase ostati, neb to jistě viem, že pána mého dnem i nocí bude čekati. A tak té koby žalostivé volánie bieše.
V tom Pán Buoh všemohúcí některú hodinu uslyšav modlitbu svatého Ozvalda, sluhy svého, neb v túž hodinu byl jest svatý Ozvald na svých modlitbách, prose Boha, aby se kobě vedlé žádosti jeho tak vedlo, aby tu pannu zjednati bez překážky mohl. Hned tu hodinu božím[vt]božím] božiem spuosobem zjevi se rybář na malé lodičce i uda se jemu vésti mimo tu kobu a patřiec na ni, ne by koba byla, ale zdálo se jemu, že by anjel některý[vu]některý] ňektery z ráje vyslaný byl, a poče se velmi diviti a divieci se bliz se k ní přivezl, vece koba tomu rybáři: Nic se mně neroď diviti, ani kto sem, na to se neptati, ale rúče uvrz siet svú v toto moře, blíže sem ke mně. Neb tiem budeš utěšen i obohacen. A rybář byl tomu velmi rád, hned bez meškánie pustil siet v to miesto, kdež mu koba velela.
