té mám. Rozkaž hned nadělati dva a sedmdesáte korábóv velikých a tiem žádným obyčejem neprodlévaj, ač chceš li věc počatú, ačkoli těžkú a nesnadnú, k dobrému konci snadně přivésti. A což moci móžeš, v ty koráby ze všeho královstvie svého biskupy, kniežata, hrabie, pány, rytieřstvo všelijaké, řemeslníkóv rozličných a lidu k turneji, k honbám, k kolbám a k jiným kratochvilným věcem a zvláště k boji umělým, ty všecky s sebú vezmeš a jáť také vedlé tebe budu. Nebo skrze mne se mají a budú ty věci konati. Jedné ty nedli tiem, neb čas tomu jest. A panna čekajíci v tesknosti, po mně túžiti bude. A když k břehu otce jejieho přistúpíš spuosobem, jako by kupec byl, se okážeš, a tak panna pod tiem spósobem s tebú se ctí až k tvým břehóm přijde.
Svatý Ozvald, nic nemeškavši, velmi rúče káže dva a sedmdesáte korábóv udělati a všeho, což mu koba kázala v ně nahotoviti, lidu bezčíslného před sebú majíce. Ale kteří se jemu zdáchu, těm s sebú vésti se a jeti rozkázal a tak s velikým množstvím šťastně plavil se až na divoké moře. Zajisté milý svatý Ozvald pospiechav tak s radostí velikú i zapomene koby doma, měv ji s sebú vzieti. Ona jsúci doma, teskliva byla po králi jako ta, že věděla, že král nadarmo jede, že bez nie nic nezjedná. A rychle pošle spátkem po kobu rytieře jednoho. Ten když na zámek přišel, našel kobu, ana velmě sprostně chodí, ano na ni žádný nic netbá, nadrchavši se neochotná byla. I vece k ní rytieř: Kobo, vyzdvihni se brzo! Král a pán náš mne po tě z divokého moře poslal, k němu tě mám přivésti. Koba smutně odpovědě: Já k králi nepoletím ani se tobě vésti dám, poněvadž mne tak zde zapomenul samotného, ani mne komu poručil, by stravu mně podlé obyčeje vydával. Než teď se v tomto blátě brodím, hledaje sobě pokrmu, kterýž mně nepříslušie. Nadto hleď a patř, kterak svině a psi okrasu peří mých otrhali a zmazali sú. I zdali já budu směti bez takového oděvu ku panně Forpanje kročiti! Ne tak vám příde beze mne, jakž vy sobě myslíte. Než chce li svatý Ozvald tu věc dokonati, ať sám se vším vojskem se navrátí a osobně mne z domu vezme. To ten rytieř králi, svatému Ozvaldu, od koby pověděl. Svatý Ozvald hned tu hodinu domuov po kobu se se vším vojskem navrátil. A když kobu uzřel, hned na svá kolena padl a takto řka: Ej, já, má milá kobo, prosím, hněv svuoj od sebe vzdal a jeď se mnú po tu krásnú pannu. Již se toho nikoli viece nedopustím, bych tě kdy po sobě nechati chtěl, ale kdež já koli budu, tu ty také se mnú budeš. Koba svatému Ozvaldu odpovědě: Kterak já se mohu tak s tebú vypraviti, vida mne tejměř všeho nahého, ozdoba má zrušena a hlava bez koruny ohavena jest. I chceš li mě s sebú mieti, rúče kaž mne znova ozdobiti, neb nikoli já před pannu nemohl bych předstúpiti. To hned svatý Ozvald zpuosobil, že kobu krásněji nežli kdy prvé připravil a ozdobil, hned ji vzav zase na lodí, se vším lidem se bral.
A tak opět pluli až na divoké moře. Tu mu by náramně těžké plavenie pro divoké moře zbúřenie, neb tak
