[22]číslo strany rukopisuvýznamů, tj. podržuje-li význam lexikální jen některé prvky významu strukturního a jiné má navíc, poskytuje nám strukturní význam pouze etymologickou informaci (např. stč. obruč „to, co je kolem ruky“ → ‚obruč, kruhový pás k stahování a zpevňování, zpravidla kovový‘). Ovšem během vývoje se naznačený poměr mezi strukturním (slovotvorným) a lexikálním významem slova (a, b, c) mění. Jde přitom především o tyto změny: vztah mezi oběma významy se uvolňuje, když zaniká lexikální význam se slovotvorným totožný (např. v slově dobytek zanikl stč. význam ‚to, čeho kdo dobyl, domohl se, tj. majetek‘, srov. ještě jenž dobytka svého nedal na lichvu ŽaltWittb 14,5 pecuniam = sbožie svého ŽaltKlem); vztah mezi oběma se rozpadá, když zaniká lexikální význam slovotvornému významu ještě blízký (např. ve slově národ zanikl stč. význam ‚zrozenec, něčí dítě‘ [PasMuzA 311, viz 3.44/1], který byl zahrnován slovotvorným významem „co se narodilo“); vztah mezi oběma významy se upevňuje, když se význam lexikální sbližuje s významem strukturním, slovotvorným (např. stč. nedlúhý ‚časově nedlouhý, nemající dlouhého trvání‘, srov. tu nedlúhý čas přěbyv PasKal M6b, nabylo později i významu ‚nedlouhý prostorově‘, srov. nč. byl zarostlý nedlouhými vousy Rais / PS). — Nesmíme ovšem zapomínat, že v uvedených případech, kdy je lexikální význam slova dán nebo jen naznačen slovotvornou strukturou, není forma slova významotvorným činitelem sama o sobě, nýbrž ve vztahu k jiným jednotkám jejího synchronního jazykového systému.

Samostatnou významotvornou úlohu bychom mohli přičíst formě slov s motivací zvukovou (imitativní, např. kukat, škrtnout apod.), ale i u těchto zvukových sloves lze předpokládat motivační odkaz k potenciálnímu citoslovci zvukomalebnému, a tedy i význam slovotvorný (‚vydávat zvuk kuku‘, ‚udělat škrt‘ apod.). Tendence k takovémuto slovotvornému strukturování sloves jako odvozenin z citoslovcí je zvláště silná v dětském jazyce, kde se rozkládají na citoslovce i expresívní výrazy nezvukové, neimitativní (hačni si > udělej hač!, haj/ink/at > dělat hají hají), ba i výrazy citově neutrální (odemykat > dělat demky demky).[33] Takový rozklad slov souvisí patrně s tendencí dětské řeči k reduplikaci, srov. K. Ohnesorg, O mluvním vývoji dítěte, Praha 1947, 39n.

(3.4) Vztah k jednotkám jazykového systému (souvztažnost paradigmatická) uplatňuje se jako významotvorný činitel v několika směrech. Tak význam slovotvorný (strukturní), o jehož úloze byla právě řeč (3.3), je dán společnými významovými rysy slov stejného slovotvorného formantu (odesilatel, srov. vzdělavatel, hostitel…) a slov stejného slovotvorného základu (odesilatel, srov. odesílati, odesílací, odesílka…); viz ještě níže 3.41. Na utváření (konstituování) lexikálního významu má však podíl i vztah k výrazům synonymním (3.42) a antonymním (3.43): rozdíly mezi významy téhož lexému se totiž projevují jeho zaměnitelností různými lexémy jinými v různých jeho kontextových pozicích (např. drahý o masti = vzácný, o člověku = milý, o výrobku = nelaciný apod.). Složitějším významotvorným faktorem je pak vztah k pojmovým kategoriím, pro něž má jazyk vybudovány speciální kategorie formální (3.44). U nemotivovaných slov bez výrazné pojmové složky se ovšem tito významotvorní činitelé uplatňují závažnou měrou s jinými systémovými faktory (níže 3.52).