[32]číslo strany rukopisuněco (nač)‘ (proliti vodu, krev u oltářě, mast na tělo…), význam 2. na objekt věcný obsažený v těle subjektu a na děj zaměřený odtud ven – ‚vypustit, vyronit (za sebe)‘ (proliti své droby, slzy, jed ze srdcě…), význam 3. na objekt abstraktní a na děj tímto objektem zasahující živý cíl – ‚seslat něco na koho‘ (proliti hněv svój na nepřietele, ducha svého na plémě…); přitom význam 1. je dokreslován rukopisnou variantou vyliti a metonymickým posunem v ustálené spojení proliti něčí krev (‚zabíti někoho‘), význam 2. zase posunem v ustálené spojení proliti (svú) krev (zač) (zpravidla o tom, kdo obětuje život) a význam 3. se omezuje na doklady biblické, kde subjektem je Bůh. Pokud jde pak o slučitelnost s cílovým určením na + akuz., liší se uvedené významy takto: 1. je má nebo míti může, 2. je nemá, 3. je mít musí. Srovnáme-li tento stav se stavem novočeským, můžeme konstatovat zánik významu třetího a zúžení významu prvého i druhého na pouhé spojení s objektem krev a slzy: srov. (ad 1) vztáhli na karatele rukou svých a prolili jejich krev Třebízský, ty’s [náčelník lupičů] prolil na tisíce slzí ‚způsobil pláč mnohých‘ Světlá; (ad 2) první křesťané hořeli touhou prolít krev za Krista Machar, prolila jsem tolik zaň slzí Světlá. Kromě toho se ovšem rozvinulo několik významů nových, motivovaných živou lokální funkcí předpony pro-: srov. prolít makaróny studenou vodou, prolít všechno hrdlem, horko mě prolilo apod. (viz PS). Některé z těchto nově rozvinutých významů (srov. všechno prolije krkem Glazarová) jsou již výsledkem působení dalšího činitele významotvorného, činitele expresívně-stylistického.

(3.6) Významotvorný činitel expresívně-stylistický se výrazně uplatňuje v plánu synchronním i diachronním. Synchronně se projevuje jednak zjevným rozlišením významů téhož slova (srov. chládek v neutrálním významu ‚příjemně chladivé prostředí‘ a v citově zabarveném lidovém užití ‚vězení‘), jednak odstíněním různých slov souznačných se stejným významem pojmovým (srov. běžné pojmenování měsíc a básnické luna). Do vývoje slov pak tento činitel zasahuje především tím, že mění citově neutrální pojmenování v expresívní (srov. např. zastaralý název obuvnických nástrojů fidlátka, původně ‚hladítka‘, a dnešní expresívní pojmenování pracovního náčiní třeba ve spojení sbalit svoje fidlátka) a naopak zase výraz citově zabarvený zbavuje jeho expresivity (srov. stč. nadávku šelma a stejně znějící dnešní pojmenování člověka vtipného, šibala, čtveráka). Podobně se ovšem mění i stylistické zařazení některých slov (viz zvláště přežívání archaických jednotek v knižním stylu jazyka, např. stč. dosieci čeho ‚dosáhnout čeho‘ > nč. kniž. dosíci čeho). Již z tohoto stručného úvodu je patrno, že expresívně-stylistická složka lexikálně významové jednotky vyniká v konfrontaci s příslušnými synonymy: proti synonymu expresívně-stylisticky neutrálnímu, nepříznakovému (vězení, měsíc, náčiní, dosáhnout) stojí synonymum expresívně-stylisticky příznakové (lid. chládek, bás. luna, expr. fidlátka, kniž. dosíci). Při studiu takovýchto expresívně-stylistických rozdílů v soudobé slovní zásobě není zpravidla obtížné určit jednotku příznakovou a nepříznakovou: pomáhá nám tu vydatně jazykové povědomí. Jinak je tomu však při rozboru starších fází ve vývoji slovní zásoby, kde se již o jazykové povědomí opírat nemůžeme. Proto se jazykověda přiklání k názoru, že při zpracování starších fází lexikálního vývoje musíme na řešení otázek stylistického rozvrstvení slov rezignovat.[53]Srov. B. Havránek, Lexikálně sémantická výstavba hesla, 189. Jistě