[12]číslo strany rukopisukdyby se vytvořilo jako spojovací článek mezi oběma nové pojmenování *kolej s významem ‚blok ubikací postavených rovnoběžně proti sobě‘. Konkrétní případ takového sbližování homonym (přitvářením spojovacího článku) vidíme např. u slov lenoch ‚lenivec‘ a lenoch ‚opěradlo sedadla‘ (z něm. Lehne): když vznikl pro pohodlné křeslo s vycpaným lenochem a postranními opěradly název lenoška, významově neoddělovaný od stejnozvučného názvu lenivé osoby ženského pohlaví,[14]Srov. homonyma lenoch a slovo mnohoznačné lenoška, PS 2,548. dostala se tím příslušná homonyma mužského rodu (lenoch ‚lenivec‘ a lenoch ‚opěradlo‘) do významového kontaktu; ten se mj. projevil i v tom, že na základě názvu opěradla lenoch vzniklo regionální pojmenování židle lenoušek, jež se stejnozvučným názvem lenivce tvoří do jisté míry symetrický protějšek mnohoznačného slova lenoška. Srov. schematicky
lenoškalenoušek
(1) ‚pohodlné křeslo…‘ (1) ‚židle‘ (dial.)
(2) ‚lenivá osoba ženského pohlaví‘ (2) ‚líný člověk‘ (hypok.)
Ovšem v mužském rodě již tvaroslovně rozlišujeme význam životný (gen. lenouška) od významu neživotného (gen. lenoušku), takže jednota uvedených významů zde není provázena jednotou po stránce formální (formální shoda nezahrnuje celý soubor tvarů), nýbrž významový rozdíl zde provází jistá diferenciace formální; jde tedy vlastně o dvě různá slova (lenoušek, -a m. a lenoušek, -u m.). Ale to je již otázka následujícího odstavce.
(2.2) Slovem jako jednotkou slovní zásoby nejsou ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce lexikálně významové, a nikoli po stránce formální. Na rozdíl od homonym a výrazů různých významů téhož slova (2.1) jsou to tzv. synonyma, jako např. statečný, udatný, chrabrý (srov. níže 3.52). V některých případech je však i formální rozdíl mezi synonymy natolik zanedbatelný, že jde nesporně o jedno slovo, o jeden lexém. Patří sem:[15]Srov. J.Filipec, Česká synonyma, 243. a) hláskoslovné varianty slova, ať již vznikly běžnými hláskovými změnami (jako blíže // blíž, střapec // třapec), analogiemi (proklatě // prokletě, vyřazovat // vyřaďovat, stč. hložie // hlohožie), expresívním obměňováním (lechtati // lochtati, chuděra // chudera, třepot // třepet) či kolísáním výslovnosti slova cizího původu (pedikúra // pedikýra, stč. facún // vacún // vačún ‚jistá ozdoba účesu‘); b) kmenoslovné dublety slova s některými společnými tvary, dané příslušností k různým kmenoslovným vzorům, stojí buď v nástupnickém poměru jako varianty ustupující a nastupující (jako stč. faleš, -lšě m. // později též faleš, -lšě f.; nařéci, -řku pf. // později nařknúti, -řknu pf., nč. moč, -e m. // moč, -i f.), nebo koexistují vedle sebe bez tendence k takovému nástupnictví (jako stč. manželstvo // manželstvie, lesný // lesní; nč. plynovodný // plynovodní); c) třetí skupinu zde tvoří slovesa s reflexívními variantami (jako blyštěti // blyštěti se). Takovéto různé formy téhož slova (a, b, c) se tedy právem v slovnících zpracovávají v rámci společného hesla. Musí ovšem splňovat požadavek jednoty po stránce významové, tj. mít stejný význam nebo stejnou strukturu významů: např. mnohoznačné výrazy vzpomenouti a vzpomenouti si, řazené v PS do společného hesla, nejsou formami téhož slova, neboť např. význam ‚usmyslit si, zamanout si‘ je vázán pouze na formu reflexívní, takže různost významu je zde již do jisté míry provázena růzností formy. A tu jsme opět u otázky vzniku a zániku slov:
