[19]číslo strany rukopisustaré názvy zvířat dobře známých z domácího prostředí mají shodné pojmové zpracování s jejich dnešními názvy (a proto lexikální význam stč. slov jako liška celkem přesně vystihneme shodným ekvivalentem novočeským – ‚liška‘), některé staré názvy zvířat cizokrajných se vyznačují méně přesným pojmovým zpracováním než dnes, a proto se významově nekryjí: např. stč. velblúd – patrně vlivem své popisné slovní struktury (vel + blúd, viz 3.32) – označovalo ještě v některých nejstarších památkách nediferencovaný pojem zahrnující velblouda i slona, takže lexikální význam tohoto stč. slova musíme vyjádřit složitější formulací, nejspíše ‚velbloud, zprvu též vůbec velké cizokrajné zvíře sloužící zvláště k dopravě (i slon)‘. Jako jsme si příkladem slova střelnice (3.1) ilustrovali vývoj lexikálního významu daný změnou mimojazykové skutečnosti (vývoj významu věcného), může nám zde příklad slova velbloud ilustrovat vývoj lexikálního významu daný změnou v pojmovém zpracování mimojazykové skutečnosti (vývoj významu pojmového); zároveň je to ovšem příklad na pojmové zpřesňování, které vyplývá z hlubšího poznání reality a jazykově se projevuje jako úžení významu (27.2).

(3.22) Přesné pojmové zpracování skutečnosti, pojem s přesně vymezeným obsahem, je dominantní složkou především ve významu terminologickém. Ovšem studujeme-li vývoj terminologické složky slovní zásoby, musíme míti na mysli, že termín v staré češtině měl jiný charakter než dnes,[28] Viz E. Michálek, Terminologické jednotky v staročeském slovníku (připravuje se). že se především nevyznačoval takovou mírou jednoznačnosti, o jakou usiluje termín dnešní. I když však staré slovo terminologického rázu označovalo různé skutečnosti, jako např. stč. dlužník pojmenovávalo dlužníka i věřitele, nebylo to projevem nediferencovanosti pojmové (3.21), nýbrž projevem nižšího stadia diferenciace slovní zásoby: stč. slovo dlužník má dva přesně vymezené významy a pojmová vyhraněnost významu ‚věřitel‘ zde nemůže být setřena neodpovídajícím motivačním odkazem, významem slovotvorným (dlužník = „kdo je dlužen“);[29] O disproporci mezi motivačním odkazem a lexikálním významem termínu viz K. Hausenblas, K specif. rysům odb. terminologie, 254 (cit. sborník sub 25). jinými slovy, jazykové ztvárnění (dlužník jako jméno nositele vlastnosti k adj. dlužný) zde ustupuje před pojmovým zpracováním skutečnosti. Druhořadost jazykového ztvárnění vzhledem k pojmovému zpracování skutečnosti u termínů vidíme také v tom, že v platnosti odborných názvů se již v nejstarší době ujímají slova přejatá (jako např. právní termíny konšel, rychtář apod.), která pochopitelně nejsou motivována slovy domácími (nejsou jazykově ztvárněna tak, aby jejich forma byla vodítkem pro význam). U termínu jde totiž více o to, aby jeho forma plnila úlohu distinktivní, tj. aby jej výrazně odlišovala od formy termínu pro pojem souřadný (srov. domácí stč. termín sudí pro soudce panského soudu a přejatý termín rychtář pro soudce soudu městského). Ovšem ve vývoji se může naznačený poměr mezi terminologickým pojmovým významem a jeho formou měnit. Odstraňuje se především starší nejednoznačnost termínů, a tím se u motivovaných pojmenování sbližuje význam terminologický s významem popisné formy (např. zánikem významu ‚věřitel‘ omezuje se termín dlužník na význam ekvivalentní s příslušným významem slovotvorným ‚ten, kdo je dlužen‘). Nebo se termíny propracované pojmově propracovávají i po stránce jazykové tak, aby