[9]číslo strany rukopisuhistorické, právní, cestopisné, zábavné; bible, slovníky, rostlináře, cisiojany aj.). Převážná většina těchto památek, jakož i památek 15. století, je již také péčí Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze vyexcerpována a příslušný lexikální materiál zde soustředěný a roztříděný se zpracovává při sestavování zmíněného slovníku staročeského. Slovní bohatství tohoto stč. lexikálního materiálu lze si představit na pozadí staročeského slovníku J. Gebauera (z r. 1903): na jeho tisíc heslových slov připadá v dnešním úplnějším stč. materiálu zhruba 1100 až 1200 slov; je zde tedy doloženo přinejmenším o 15 % staročeských slov více, než znal J. Gebauer. Přitom ještě větší náskok než v počtu slov lze tu zaznamenat v počtu doložených slovních významů. — Je tedy pochopitelné, že tak bohatý materiál, obrážející slovní zásobu v časovém rozpětí dvou století, skýtá hojnou příležitost ke studiu lexikálních změn a vývojových postupů: vždyť celá řada stč. textů prochází během tohoto období ve svých opisech několika chronologickými vrstvami, takže mladší varianty spolu s nejstarším čtením obrážejí lexikální vývoj dané jednotky v žádoucí materiálové úplnosti i v náležitě krátkých intervalech mezi srovnávanými stadii (viz požadavek v 1.2). Tak např. zkoumáme-li vývoj vyjadřování významu ‚každý, omnis‘, zachycují nám stč. biblické texty spolehlivě vcelku tři stadia: latinské omnis na témž místě (např. Ps 63,10 nebo Mt 19,29) překládají nejstarší biblické texty adjektivem prokní (ŽaltKlem; EvVíd), pozdější pak adjektivem všeliký (ŽaltPod, ŽaltKap, BiblDrážď; EvBeneš, BiblKoř, BiblLit), kdežto nejmladší již dnešním zájmenem každý (BiblPad a BiblPraž na obou místech).

(1.4) Historické studium se ovšem nemůže spokojit s pouhým výčtem takových změn a jejich časovým zařazením: musí odhalit jejich souvislost s jinými změnami jazykového systému. K tomu právě dává staročeský lexikální materiál dobré možnosti. Je tu však třeba především znát jeho systémové vlastnosti, vlastnosti jazykového systému na různých etapách jeho vývoje. Detailní znalost staršího systému totiž umožňuje nejen překlenout nutné mezery v dokladovém materiálu, ale i vyvážit vliv soudobého jazykového povědomí, které zavádí analytika starších fází lexikálního vývoje k anachronismům. Na jedné straně je třeba znát staré nerozpadlé jazykové kategorie, jejichž jednotky nebyly ještě izolovanými archaismy jako dnes, a nemohou se tedy chápat izolovaně, jako jevy, které se už ve své době pociťovaly „na periferii prožití“;[8]B. Trnka, Obecné otázky strukturálního jazykozpytu, 65. např. stč. vzieti škodu nepatřilo ještě k okrajovým spojením jako nč. vzíti škodu, neboť bylo dílčím případem kategoriálního spojení s pomocným slovesem vzieti (srov. vzieti smrt ‚umřít‘, vzieti slepotu ‚oslepnout‘ apod., 10.12). Na druhé straně je zase třeba pro starší dobu počítat s kategoriemi ještě nevyhraněnými, s typy teprve se formujícími, které nebyly ještě v dané funkci monopolní; tak např. v staré češtině vedle typu nepřěmožitedlný měla stejnou platnost také adjektiva typů nepřěmožený, nepřěmohující aj., takže při rozboru podobných adjektiv participiálního původu musíme počítat i s možností takové funkce jakostní (srov. i superlativ najnepřěmoženější). Zbytečných anachronismů se vyvarujeme také tím, že budeme důsledně rozlišovat různá stadia jednotícího (syntetizujícího) vývoje dnešních lexikálních jednotek, jež byly původně volným spojením dvou slov; s tímto syntetizujícím vývojem se setkáváme např. u sloves reflexívních, kde některé typy (jako kúpiti