[13]číslo strany rukopisuslovo mnohoznačné se rozpadá na několik různých slov, jestliže jeho významy se rozliší po stránce formální (2.21), a naopak zase formálně různá slova tvořící jednotu po stránce lexikálně významové (tj. vyjadřující významy navzájem souvislé) splývají v jedno slovo, jestliže formální rozdíl mezi nimi zanikne (2.22).

(2.21) Rozpad mnohoznačného slova na různá slova formální diferenciací je postup ve vývoji slovní zásoby velmi rozšířený. Zpravidla se upozorňuje na rozdvojování slov využitím změn hláskoslovných (viz např. rozdvojení kostka – kůstka, táhnouti – tíhnouti, hořký – horký), využitím prostředků tvaroslovných (viz např. rozlišení významu základního a přeneseného tvary duálu a plurálu oči – oka, uši – ucha) a využitím prostředků kmenoslovných (viz např. rozpadnutí stč. kmenoslovných dublet slova kněžstvo // kněžstvie na samostatná slova kněžstvo a kněžství).[16]Srov. např. O. Ducháček, O vzájem. vlivu tvaru a významu slov, 74–98. – O tom podrobněji níže 27.3. Avšak k formálnímu odlišení, jímž vznikají nová slova, dochází velmi často také jinak, i bez využití uvedených prostředků: a) jistý tvar ohebného slova ustrne v posunutém významu (např. instr. honem ve významu ‚rychle‘ nebo akuz. večer v platnosti určení času), takže se po stránce formální liší od příslušného slova ohebného svou neohebností a svým slovním druhem (jako adv. od substantiva); b) v posunutém významu se osamostatní celý soubor jistých tvarů slova (např. femininum žitná, -é ‚kořalka z žita‘ k adj. žitný, -á, -é nebo u stč. slovesa neroditi imperativy neroď, neroďte jako komponent zákazové infinitivní konstrukce neroďte hřěšiti ‚nehřešte‘). V obou případech (a, b) tedy vznikají výrazy sice významově související (tvořící významovou jednotu), ale formálně rozlišené morfologickou charakteristikou. Protože se však i zde výrazy neohebné nebo tvarově chudší formálně shodují s jistými tvary základního slova tvarově bohatšího, mluví se tu někdy o neúplné homonymii nerovnoměrné.[17]Srov. pojem „neravnoob’jemnaja omonimija“ u J. S. Maslova, Omonimy v slovarjach i omonimija v jazyke, sb. Voprosy teorii i istorii jazyka, Leningrad 1963, s. 199. Ovšem neúplná homonymie v pojetí B. Trnky se týká pouze výrazů významově nesouvisejících, viz Bemerkungen zur Homonymie, TCLP 4 (1931) 154; Prague School 302n.

(2.22) Naopak splývání významově blízkých slov v jedno setřením formálního rozdílu mezi nimi je vývojový postup daleko vzácnější, neboť předpokládá náhodné sejití dvou podmínek: splynout mohou pouze taková slova, která jsou po stránce formální navzájem velmi podobná (tzv. paronyma) a zároveň po stránce významové tvoří jednotu, jaká je vlastní různým významům slova mnohoznačného. Tak např. mnohoznačnost slovesa dáti je mj. způsobena tím, že s tímto slovesem splynulo stč. dieti (co kam) ‚položit, umístit‘, neboť minulé tvary obou sloves byly velmi blízké (dáti, dál – dieti, ďál > dál) a významy také (‚něco někomu odevzdat‘ – ‚něco někam položit‘): nč. dáti co kam = stč. dieti co kam (i přeneseně, např. nč. kams’ dal rozum? = stč. kams rozum děl? SolfA 136a). Poněvadž jiný význam stč. slova dieti převzala synonyma dělati a činiti, lze říci, že v českém slovese dáti splynula vlastně dvě starší slovesa – dáti a dieti.

(2.3) Slovem jako jednotkou slovní zásoby dále nejsou ty výrazy, které se sice v jednotlivých promluvách nebo textech vyskytují, ale které se nezačleňují do systému jazyka daného vývojového stadia svou stránkou