[8]číslo strany rukopisu(1.2) Historické studium slovní zásoby, zaměřené na vzájemné souvislosti mezi jejími jednotkami i na vztahy těchto jednotek k ostatním jednotkám jazykového systému, předpokládá srovnávání různých vývojových stadií jazykového systému jako celku. Rozdíly, které shledáváme mezi starší a mladší vývojovou fází jazykového systému, jsou jazykové změny: v zájmu přesného postižení těchto změn a jimi daných vývojových postupů mělo by být časové rozpětí mezi srovnávanými jazykovými stadii co nejkratší[2]Srov. B. Trnka, Obecné otázky strukturálního jazykozpytu, SaS 9 (1943) 58. a poznání obou stadií, mladšího i staršího, co nejúplnější. Avšak v úplnosti se našemu poznání nabízí pouze jazykový materiál stadia nejmladšího, soudobého, kdežto o starších jazykových stadiích máme materiálové údaje daleko chudší, neúplné; ze starších etap vývoje češtiny je dostupným materiálem písemných památek relativně nejlépe doloženo stadium staročeské (jeho doložená zásoba slov se odhaduje zhruba na 70 % skutečné stč. zásoby slovní[3] Odhad B. Havránka (podle ústního sdělení).), ale toto stadium, končící kolem r. 1500, je zase příliš časově vzdáleno od materiálově nejúplnějšího soudobého systému novočeského. Historické studium české slovní zásoby zde tedy stojí před nesnadno řešitelným úkolem: na jedné straně má studovat různá stadia lexikálního vývoje v co největší materiálové úplnosti a v co nejkratších časových intervalech, aby mohlo odhalit vývojové postupy a vývojové principy, a na druhé straně si má k tomu opatřit spolehlivou materiálovou základnu — historický slovník, který zase „nelze odtrhnout od řešení celé řady teoretických otázek“, k nimž patří i ony principy lexikálního vývoje.[4]B. Havránek, K historickosrovn. studiu, 198. Nelze odkládat studium vývojových principů, až bude vybudován historický slovník (bez nich), právě tak jako nelze odkládat budování historického slovníku, až budou prozkoumány principy lexikálního vývoje (bez náležité materiálové báze!). Je nutno začít s tím, co je. Domníváme se, že naše práce má vhodné předpoklady k tomu, aby k osvětlení oněch vývojových principů přispěla, neboť vyrůstá z konfrontace úplné slovní zásoby novočeské s bohatým lexikálním materiálem staročeských památek 14. a 15. stol. při zpracovávání nového, podrobného slovníku staročeského, který má být první etapou českého slovníku historického.[5]Srov. J. Daňhelka, Probleme des alttschechischen Wörterbuches, Die Welt der Slaven 8 (1963) 155.

(1.3) Význam staročeského jazykového materiálu pro studium vývoje české slovní zásoby a pro studium jazykového vývoje vůbec nebyl dosud po zásluze oceněn konkrétní prací, která by hlubším rozborem tohoto materiálu upozornila na jeho významné hodnoty.[6] Obecnější hodnocení podávají E. Michálek a I. Němec, Významný pramen historické lexikologie, SaS 24 (1963) 55–57. A přece – praví-li ak. B. Havránek,[7]K obecným vývoj. zákonitostem, 47. že český jazyk „poskytuje již délkou svého vývoje i bohatstvím literárních i jazykových památek … dobré východisko ke zkoumání obecné zákonitosti vývoje spisovných jazyků vůbec“, má na tom především zásluhu jazyk staročeský. O jeho starobylosti a bohatství (zvláště po stránce lexikální) svědčí ta skutečnost, že stará čeština má již ve 14. století množství památek bohatého tematického rejstříku (náboženské i světské skladby epické, lyrické, dramatické, satirické, didaktické; spisy nábožensky vzdělávací,