[10]číslo strany rukopisusobě) byly ještě v staré češtině volným spojením slovesa s reflexívním zájmenem ve funkci osobního objektu, kdežto dnes (koupiti si) již tvoří lexikálně významovou jednotku.[9]B. Havránek, Genera verbi I, zvl. §§ 134–136. — Je pochopitelné, že znalost podobných zvláštností obou jazykových systémů (stadií), které svírají průběh dané lexikální změny, je třeba založit na přesnějším vymezení základních jednotek slovní zásoby – slova (2) a slovního významu (3) – se zvláštním zřetelem k jejich neúplné doloženosti v starších fázích jazykového vývoje.

(2) Máme-li pojednat o změnách slov, musíme si především vymezit pojem slovo, tj. stanovit, které pojmové prvky (složky) jej dohromady tvoří (konstituují). Již to samo o sobě totiž znamená hlubší pohled na změnu slova, uvědomíme-li si, které konstituující prvky slova daná změna převážně zasahuje. Takové pojetí slova, které přehledně vyčleňuje jeho podstatné prvky změnami postihované, vidíme v chápání slova jako formálně-významové jednotky vyšší než morfém a nižší než syntagma, abstrahované z různých kontextů daného jazyka: slovo je jednotka významová, daná jistým lexikálním významem (viz 3) nebo souborem takových významů navzájem souvisících, a zároveň jednotka formální, daná jistým tvarem nebo souborem tvarů lišících se pouze elementy gramatickými, která se začleňuje těmito oběma svými stránkami do vztahu s jinými jednotkami jazyka a reálně se uplatňuje jako prostředek dorozumívání.[10] O různých definicích slova viz nejnověji A. Erhart, Základy obecné jazykovědy, Praha 1965, 74n. Naše pojetí vychází z přesvědčení, že spíše než z hlediska obecně jazykového lze pojem slova vymezit „v rámci daného jazyka“ (A. Martinet, Grundzüge, 103), a opírá se nejvíce o definici J. Filipce (Lexikálně sémantická výstavba hesla, 179). Z tohoto pojetí již vyplývá, které výrazy jsou a které nejsou skutečným slovem. Vyjdeme-li z prvého pojmového znaku slova (jednotka vyšší než morfém a nižší než syntagma), je nám jasné, že skutečné slovo — jednoslovný lexém – představují i neohebné výrazy jednoslabičné, které nemají povahu pouhého morfému, jako předložky a spojky (např. podmiňovací -li), i výrazy dvojčlenné, které nemají povahu syntagmatu, jako slovesa reflexívní typu báti se, vrátiti se, blesknouti se; naopak ovšem slovem nejsou výrazy na úrovni morfému (např. komponenty spřežky týden) ani výrazy na úrovni syntagmatu, i když tvoří jednotku lexikálně významovou, tj. lexémy víceslovné (např. vysoká škola, dávati pozor, bíti se ‚bojovat‘, viz 5). Podobně z ostatních pojmových znaků (prvků) slova vyplývá, že skutečným slovem nejsou ani ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce formální, a nikoli lexikálně významové (2.1), ani ty, které představují jednotku pouze po stránce lexikálně významové, a nikoli formální (2.2), a dále jím nejsou ani výrazy vyskytující se sice v projevech jazyka, ale nezačleněné do systému jeho jednotek (2.3), ani výrazy reálně se neuplatňující při dorozumívání mezi jeho uživateli (2.4). Nyní již máme hrubou představu o změnách, které se mohou uskutečňovat pohybem uvedených prvků konstituujících pojem slova: slovo, které všecky tyto podstatné prvky mělo a některého z nich pozbylo, přestává být slovem; a výraz, který všecky tyto podstatné prvky neměl, ale postupně jich nabyl, stává se slovem. Ale o tom podrobněji.

(2.1) Slovem jako jednotkou slovní zásoby nejsou ty výrazy, které představují jednotku pouze po stránce formální, a nikoli po stránce lexikálně