[15]číslo strany rukopisu(2.32) Zdomácňování cizích slov i po stránce formální vidíme v přizpůsobování jejich hláskového skladu zvukové struktuře domácích slov. Týká se to ovšem především cizích slov s nečeskými hláskovými skupinami: takové cizí hláskové skupiny neobstály zvláště na konci slova, a proto např. stněm. zins zdomácnělo v češtině jako činžě, střlat. basiliscus jako bazilišek. Ještě výraznějším případem formálního přizpůsobování cizích slov slovům domácím je počešťování tzv. lidovou etymologií: cizí slovo, svým hláskovým skladem nespojené s žádným slovem domácím (tj. nemotivované), upravilo se hláskově tak, aby mělo kořen společný s domácím slovem aspoň trochu významově blízkým (tímto vztahem k slovu domácímu nebo dříve zdomácnělému se pak stává slovem motivovaným); klasickým příkladem toho je počeštění něm. slova Beerwinck (z lat. pervinca) na barvínek, motivovaný jako název rostliny slovem barva (vědecká etymologie ovšem původ pojmenování barvínek nevyvozuje ze slova barva, a proto se zde také mluví o etymologii „mylné“). Lidové či mylné etymologii však nepodléhají jen slova cizí, nýbrž vůbec slova nemotivovaná, i domácí (o tom ještě níže 14.13). Proto může být mylnou etymologií dovršeno počeštění i takového slova cizího původu, které již zdomácnělo hláskovým přizpůsobením (adaptací): např. sthněm. frîthof (něm. Friedhof) zdomácnělo v staré češtině jako břitov, ale jeho počeštění bylo pak dovršeno úpravou na hřbitov, tj. když je lidová etymologie spojila s domácím slovesem hřbieti ‚býti pohřben‘. Je ovšem pochopitelné, že tendence k počeštění cizího slova nenajde vždy vhodné (blízké) výrazy podobné, jako v případě slova hřbitov, a proto významová motivace počeštěné podoby cizího slova bývá leckdy značně volná, neurčitá, a sama tato podoba pak podléhá dalším změnám: viz např. střč. krakholec ‚dřevěná trámová konzola‘ (z něm. Kragholz) > krakolec > nč. krákorec.

(2.4) Slovem jako jednotkou slovní zásoby konečně nejsou ty výrazy, které se reálně neuplatňují jako prostředek dorozumívání mezi uživateli daného jazyka. Kromě uvedených nezdomácnělých cizojazyčných citátů a cizích slov (2.3) patří sem řada případů slovního novotvoření, tj. takové lexikální neologismy, které zůstávají omezeny na individuální užití (a) nebo na dorozumívání pouze mezi členy úzkého kolektivu (b). Takovými individuálními neologismy bez širší společenské platnosti (a) jsou vedle literárních pokusů nevžitých (jako byl např. Jungmannův název vidina pro ‚ideál‘,[19]Srov. B. Havránek, Vývoj spis. jazyka čes., 94. — O zavádění nových slov viz níže 30.3. 30.31) především anomální novotvary jednotlivců, ať již vznikly překladatelským omylem (jako např. adjektivum kampotanský ze stč. biblického překladu v zemi kampotanskej za lat. in campo Taneos), nebo byly záměrně utvořeny pro nový pojem způsobem, který nové slovo nezapojuje do systémových vztahů jazyka (viz např. Klaretův název akuzativu vinovánek či puristické výtvory V. Pohla jako staveninosta ‚architekt‘, doschovna ‚špitál‘, věžovlice ‚pyramida‘ apod.). Širší dosah pro společenské dorozumívání rovněž nemají jisté výrazy individuální, utvořené sice podle slovotvorných zákonitostí jazyka, ale srozumitelné jenom jisté skupině jeho uživatelů (b). Mezi takovéto zvláštní výrazy užších kolektivů patří především slova užívaná pouze členy jednotlivých rodin nebo jiných zájmových celků, zvláště dětských (např. bublinovat o pěnění vody, čumprlína