že…, o málo chybilo, že… apod. (např. když Němec umíraje s koně letěl, o málo chybilo, že pana Jakúbka s sebú s koně nestrhl LetPal 69).

(27.14) Na závěr výkladů o základních postupech abstraktizace je třeba věnovat také pozornost příslušným postupům zpětným, tj. tvoření výrazů konkrétních z výrazů abstraktních. Tyto postupy zpětné jsou vázány na postupy abstraktizační, jako zpětné postupy deprefixace a desufixace na základní postupy odvozovací – na prefixaci a sufixaci (19.2): jako je v kmenoslovném systému korelacemi slovesa a jeho prefigované odvozeniny (nebo jména a jeho sufigované odvozeniny) dána možnost vytvářet zpětně nová slovesa deprefixací (nebo jména desufixací), tak je také v systému lexikálně sémantickém korelacemi výrazu konkrétního a jeho sémantické odvozeniny abstraktní dána možnost vytvářet zpětné nové výrazy konkrétní konkretizací, tj. je dána možnost posouvat význam abstrakt na význam konkrétní. S takovou sémantickou konkretizací v širokém smyslu se setkáváme u různých kmenoslovných druhů abstrakt, jako jsou substantiva vlastnostní typů pobožnost, surovost (např. konati pobožnost, provésti surovost) nebo mastnota, nečistota (např. odstraňovat z vody mastnotu a nečistotu) a substantiva dějová typů jízda, obsluha děla (název děje se stává názvem činitele děje) nebo psaní, stavení (název děje se stává názvem výsledku činnosti); zatímco v synchronním plánu se takováto lexikálně významová korelace členu abstraktního a konkrétního jeví jako základní a posunutý význam téhož slova, v plánu diachronním ji zachycujeme v procesu dotváření (vedle staršího významu abstraktního vzniká nový význam konkrétní) nebo v procesu rozkladu: např. slovo chodba má v nejstarších stč. dokladech pouze význam abstraktní ‚chůze‘ (např. komorníku … právo jest dáti za jeho chodbu šestdesát haléřóv RožmbA 4, zláť jest náděje, by ten došel cíle, ktož chodby nepočne ŠtítMuz 129a), teprve v mladších se objevuje pak význam konkrétní ‚chodba, spojovací prostora, kudy se chodí‘ (např. vebrav sě v přiebytky a v ta podobenstvie chodeb židovských jako u velikú tmu ChelčPař 158b); onen abstraktní pak zaniká a do dnešní češtiny přežívá pouze tento význam konkrétní. Ovšem abstraktizací v užším slova smyslu rozumíme generalizaci (rozšiřování významu) a metaforizaci na základě smyslových obrazů (27.11): v tomto smyslu jsou tedy příslušnými postupy zpětnými specializace a demetaforizace. O specializaci pojednáme níže (27.2), o demetaforizaci budiž řečeno, že je to v češtině postup okrajový (srov. 19.2). Uveďme aspoň jeden příklad: sloveso kořiti se ‚projevovati úctu nebo obdiv‘ se na pozadí sémantické korelace ponižovati se ‚skláněti se, činiti se nižším‘ : ponižovati se ‚pokořovati se, projevovati pokoru‘ začíná pociťovat jako metafora k obdobnému slovesu pohybovému, a proto se k němu dotváří protějšek konkrétnější kořiti se (někomu v prachu apod.) ‚skláněti se v pokoře, úctě nebo obdivu‘, např. šíje vetchá otrocky se koří Krásnohorská / PS.

(27.2) Morfologickým i sémantickým novotvořením se dále slovní zásoba intelektualizuje i v jiném směru než ve směru abstraktizace: vznikají tak výrazy nových pojmů speciálnějších. Tyto postupy specializace se