toho významového vývoje nám právě zachycuje bohatý staročeský materiál u slov chyba, chybiti: – I. Čin, který nevede k žádoucímu nebo správnému výsledku (tj. omyl, chyba apod.), je nejprve vyjadřován obrazně spojením pohybového pojmenování chyba, chybiti a příznačného odlukového určení místa (od) cíle, lávky apod.; viz citované příklady daleka jest tato chyba od cíle, chyba lávky, chybiti brodu aj., srov. též proč chybáš z silnicě? ŠtítBrigC 7a, bojí se, zdali by chybil se té cěsty, ješto slušie jí jíti k spasení ŠtítKlem 20b. — II. Týž význam vyjadřují pak elipticky dějové výrazy chyba, chybiti i bez onoho příznačného odlukového určení místa: pak-li je (žena) v kterej nemoci…, budeť sdráva jako ryba, neb tú mastiú nebývá chyba MastMuz 191 „tou mastí se nestává ‚minutí cíle‘, tj. ta mast se nemíjí účinkem, neselhává“; lidé … pilni sú, aby nižádným slovem nechybili ani co nelibého promluvili HusPostH 88b. — III. Tento význam (‚chyba, selhání, omyl‘) po záporu podléhá novému posunutí: absolutní popření omylu znamená vlastně jeho vyloučení, a proto záporné spojení bez chyby (= „bez možnosti omylu“) nabylo významu ‚jistě, nesporně, nepochybně, bez pochyby‘; podobně nenie chyby ‚je nesporné, nepochybné‘ (ŠtítBes 77). Vždyť užívání po záporu je vůbec pramenem vzniku nových významů a všech 15 Gebauerových dokladů na význam ‚pochyba, pochybnost‘ u slova chyba má vesměs záporný kontext (11.26a). Sloveso chybati v čem ‚pochybovat o čem‘ (po záporu např. ŠtítSvátA 5a) však mohlo dojít k tomuto významu i jinou cestou.
Ve vývoji slovesa chybati k významu ‚pochybovati‘ spatřujeme tyto stupně: I. *chybati cěsty ‚odchylovati se od cesty‘ → II. *chybati (cěsty pravé =) viery ‚odchylovati, odkláněti se od víry‘ → III. chybati u vieře ‚pochybovati ve víře‘ → IV. chybati (v čem) ‚pochybovati (o čem)‘. I když stupně označené zde hvězdičkou (I a II) jsou doloženy jen nepřímo, tj. jen ve formě předložkové chybati s silnicě a ve formě reflexívní chybati sě viery, chybati sě cěsty apod., přece jen základní význam ‚odchylovati se od pravé cesty‘ má své doklady v jistých kontextech se slovesem chybati a zjevným vypuštěním příslušné odlukové vazby (její význam je vyjádřen implicitně samým slovesem), např. množstvie to, vyrostlé z té cierkve s těmi službami, v tom chybá, že jest daleko od šlápějí Kristových a od jeho přiekladuo ChelčSíť 111a (tedy „v tom se odchyluje od pravé cesty“, a nikoli ‚se kolísá‘, jak interpretuje E. Smetánka v edici této památky na s. 427). Stejný význam dost jasně vystupuje i v příkladech doložených Gebauerem přímo k významu ‚býti v pochybách, v nejistotě, pochybovati, kolísati se‘; viz zvláště tento doklad ze ŠtítBes 8: kdož mě slyší neb čte mé kniehy, kdež jest jist se mnú, tu drž se mnú; kdež chybá (tj. kde se odklání, odchyluje ode mne), totiež kdež pozná, žej blúdil dřieve jinak mněv, než jest, vrať se ke mně; a kdež mój blud pozná, naveď mě (rozumí se: na správnou cestu). Stejně tak můžeme význam ‚pochybovati‘ vykládat jako ‚odchylovati se od správné cesty‘ v tomto dokladu ze ŠtítSvátA 78a: i ti, ješto držie vieru pravú, jmají něco, v němž by chybati mohli. Je ovšem třeba si uvědomit, že v podstatě všechny doklady na chybati a chybovati s významem ‚pochybovati‘ nám poskytuje staročeská literatura nábožensky mravoučná, učící o pravé cestě k spasení (Gebauerovy doklady na chybati v tomto významu jsou čerpány vesměs ze spisů štítenských). O těsné spojitosti mezi úchylkou-chybou ve víře a pochybností v stč. pojetí svědčí pak to, že i stč. chybiti sě, vyhrazené pro významy ‚minouti se‘ a ‚učiniti úchylku-chybu‘, může býti ekvivalentem latinského „dubitare“: proč ste sě chybili, malé viery!? Ktož málo věří, bude tresktán (k apoštolům na lodi, kteří projevili nedostatek víry, když se zalekli bouře, ačkoli Kristus byl s nimi) MatHom 114a dubitastis.
Staročeský slovní materiál – jak se domníváme – tedy dosti průkazně ukazuje, že významy jména chyba i významy sloves chybati, chybiti, chybovati měly vcelku jedno společné východisko: význam pohybu konaného mimo náležitou dráhu. I když jsme si vědomi nebezpečí spojeného s vyvozováním různých významů z jednoho pramene, přece jen musíme závěrem upozornit ještě na to, že v širokém poli základního významu ‚minouti se čeho (cíle)‘ slovesa chybiti čeho leží též styčný bod s pozdním slovesem chyběti: je to význam dobře doložených spojení typu málo toho chybilo,
