‚přece‘ a není už možná v apodozi.“ K vývoji plnovýznamových slov od mnohoznačnosti k jednoznačnosti uveďme aspoň jeden podrobnější příklad – historický výklad slova proluka.
Slovo proluka má dnes v podstatě jeden význam – ‚nezastavěné místo v souvisle zastavěném prostoru‘ (např. stavět obytné domy v prolukách). Kromě tohoto terminologického významu uvádí SSJČ ještě – jako řídký – druhý význam ‚úzké prohnutí horského hřbetu‘ a PS nadto ještě význam třetí ‚mezera, průlom‘ (např. shora věž do hradeb města tříská a zdola duní rány berana, že mnohá proluka již místy blýská, kde hradba zdrcena ční, strhána Vrchlický). S tímto třetím významem pak souvisí starší slovo průluk(a) ‚otvor, štěrbina, kudy vchází světlo‘ a také nářeční proluka ‚úsvit‘; uvážíme-li, že i hvězdy se chápaly jako otvory, jimiž proniká nebeský jas, přiřadíme sem i stč. názvy souhvězdí Orion proluky a hvězdy prolučné (viz stč. bible Job 9,9) a rovněž tyto stč. doklady mluvící o otvorech do nebe: dušice … k bohu v nebeské proluky jako andělíček brče LegKat 3027; pruolukové nebeští otevřeni jsú; i pršal jest déšť na zemi BiblLit Gn 7,11 (okna BiblOl) cataractae coeli. Jistou obměnu takových „otvorů do nebe“ – jak naznačuje Jos. Zubatý ve svém lístkovém materiále (archív Ústavu pro jazyk český) – lze vidět konečně i v stč. spojení proluky horské: někdy sě jemu (měsíci) udá k horám v západ přěběhnúti: chtě jich proluky minúti k západu dolóv pomiení; tu sě mnohokrát promění, minuje proluky horské, táhna sě pod mezě morské AlxH 453 a 456; editor R. Trautmann tu sice shledává význam ‚Biegung, Senkung‘ ve shodě s dosud převládajícím předpokladem etymologického východiska *lǫk- ‚něco obloukovitého, prohnutého‘, ale za pravděpodobnější i zde považujeme východisko *louk- ‚něco svítícího‘ (srov. louč), stejně jako u ostatních slov se základem proluk-: šlo zde o zářezy, průrvy a podobné členitosti hor, kudy při východu slunce nejdříve pronikalo světlo (srov. nářeč. proluka ‚úsvit‘).
V našem pojetí je tedy historie slova proluka / próluk (2.2b) vhodným příkladem toho, jak slovo ztrácí svou mnohoznačnost nejen působením činitele jazykového, strukturního (kmenoslovnou izolací, nedostatkem souvztažných slov s týmž kořenem -luk-, srov. 18), ale hlavně působením činitele psychického – vývoje myšlení: s vývojem poznání přírody zanikly významy založené na primitivní představě otvorů, jimiž prochází nebeské světlo, déšť apod., a starobylého slova bylo využito jako speciálního termínu stavebnického k označení mezery mezi domy, která se v souvislé řadě domů nápadně odlišuje svou světlostí při bočním slunečním osvětlení.
(27.3) Zmínili jsme se již o tom, že významovou specializaci slova může provázet diferenciace, tj. přitvoření nového slova téhož kořene pro původní význam nezúžený; srov. stč. lýčěný ‚lýčený‘ i ‚lýkový‘ a nč. lýčený a lýkový (27.2) nebo starý typ vyvoditi ‚vésti / voditi ven‘ i ‚vyvozovati‘ (stč. pomocník … vyvodí svázaného z domu žaláře ŘádKorA 49b – každá bytnost má jednu podstatu, podlé kteréž vyvodí se jiná podstata rovná prvnie AktaKost 265/26b) a novější významově rozrůzněné typy vyvoditi ‚vyvozovati‘ a vyváděti ‚vésti / voditi ven‘ i ‚vyvozovati‘ (nč. vyváděl je vždy po jaře ven z dusné světnice školní Baar / PS – pilně se bude vystříhati … všeho, z čeho by ostatní žáci mohli vyváděti, že mu nadržuje Klostermann / PS). Vlastní postupy diferenciace po stránce formální a významové však vidíme tam, kde se mnohoznačné slovo formálně rozpadá na několik slov – nositelů oněch významů dílčích, tak jako jsme to pozorovali u vzniku adjektiv hořký a horký (25.22). Formální rozrůznění zde ovšem nemusí být realizováno pouze kvalitativními změnami hláskoslovnými, jako byla depalatalizace v případě hořký – horký: právě k specifičtějším postupům ve vývoji
