ovšem opět projevují především v oblasti spisovné slovní zásoby, zvláště v její terminologické složce: proti jednomu dvěma jménům nástrojovým v běžné mluvě vytváří odborná terminologie takových jmen celou řadu z jednoho a téhož kořene; srov. např. významově nespecializované slovo opěradlo a tyto významově diferencované odvozeniny téže slovní čeledi v terminologii střelných zbraní: „opěra-dlo je složitá část, opěr-a je jednoduchá součástka, opěr-nice je opěrná destička, opěr-ník je opěrný kolík.“ Takovéto významové úžení slova provázené tvořením speciálních názvů souřadných téže slovní čeledi lze ovšem doložit i mimo terminologickou složku slovní zásoby: tak např. proti stč. významově nespecializovaným adjektivům denominativního typu lýčěný, měděný (srov. posáh Přěmysl k lýčěnéj kabeli DalC 5 – budeš v lýčeném brodu utopen PříslFlaš / Výb 1,842) má již dnešní čeština specializovaný typ lýčený, měděný s významem ‚vyrobený z něčeho‘ (např. lýčená mošna Jirásek / PS, měděná pánev Majerová / PS) a typ lýkový, měďový pro označení příslušné látkové vlastnosti vůbec (např. lýkové vlákno i lýková kabela PS, drobnozrnný pískovec zbarvený měďovou zelení Holeček / PS). O takovéto specializaci v rámci morfologického novotvoření, kde starý člen slovotvorné korelace (lýko : lýčený) přechází k významu speciálnímu (lýčená mošna) a nový člen vyjadřuje jeho původní význam nespecializovaný (lýková kabela, lýkové vlákno), byla již řeč: srov. významovou diferenciaci adverbiálního typu vysoce – vysoko (např. vysoce ideový – vysoko položený) a slovního typu oslnouti – oslepiti v souvislosti se vznikem vyrovnanějších kmenoslovných korelací (vysoký : vysocě → vysoký : vysoko, 11.23, a oslepiti : oslnúti → oslepiti : oslepnúti, 14.12). Jde tedy v takových případech o lexikálně významovou specializaci v souvislosti s morfologickou (kmenoslovnou) diferenciací (27.3). Ovšem k vývojovým postupům české slovní zásoby patří také lexikálně významová specializace bez oné diferenciace kmenoslovné: obecná slova nabývají významu užšího, speciálnějšího (přidávají se jím znaky, takže roste jejich obsah a zmenšuje se rozsah významu); např. již stará čeština znala slovo letadlo, ale v širokém významu ‚to, co létá‘ (v dokladech jde ovšem o ptáky, srov. všecka letadla nebeská ŽaltKlem 49,11 volatilia; letadla, totiž ptáky ComestC 5a), kdežto dnes je to pouze název létajícího stroje s křídly. Jiný příklad: stč. adjektivum drzý mělo význam ‚odvážný‘ v kladném i záporném smyslu (srov. bóh ty, ješto jest učinil, aby je spasil, … drzy a čisty učini ŠtítBes 104 – drzí holomečkové božiemu sluzě příkořizny činiechu PasMuzA 325), kdežto dnešní adj. drzý má pouze užší význam záporný ‚opovážlivý, troufalý‘ (tj. odvážný na nenáležitém místě). Lexikálně významovou specializaci lze dále spatřovat v přechodu zjevně mnohoznačných slov k jednoznačnosti. Tento postup je ovšem příznačný pro vývoj terminologické složky slovní zásoby (srov. uvedený příklad dlužník 3.22), ale také pro tu oblast neterminologickou, jejíž vývoj je nejtěsněji spjat s vývojem myšlení, tj. pro oblast spojovacích slov syntaktických (spojek): „Užití spojky se zúžilo na jednu funkci; v ostatních funkcích se jí buď přestalo užívat, nebo se zachovala jen ve speciálních případech. Typickým příkladem je spojka ač, ačkoli, která si podržela jen funkci spojky přípustkové… Spojky jelikož a ježto mají dnes jen funkci spojek důvodových… Spojka však slouží dnes jen k vyjádření odporovacího vztahu — ztratila význam adverbiální