významů abstraktnějších, jako ‚umírat, hynout‘ (čím kdo zachází, tím i schází), ‚chátrat‘ (vůčihledě chřadnul a scházel Neruda / PS) aj. V staré češtině byl ještě onen konkrétní výraz s abstraktním významem ‚umírat‘ (smrt je složitý pojem i pro vědu!) překlenut spojovacím článkem: staročeská pohybová slovesa scházěti, sníti (= sejíti) měla totiž u sebe ještě vazbu s světa, s kterou vyjadřovala obrazně význam ‚umírat‘, ‚umřít‘; tak např. mistr Jakoubek píše o pláči hříšníků scházejících s tohoto světa (JakZjev 297b), u Tomáše ze Štítného čteme o lidech, kteří sejdú s světa (ŠtítBrigC 44b); táž vazba žije ostatně dodnes v knižním výraze sejíti se světa násilnou smrtí. Odluková vazba s světa ovšem spolutvořila obrazné výrazy zániku nebo záhuby i ve spojení s jinými slovesy pohybovými; tak např. ve významu ‚zahubiti, likvidovati někoho‘ můžeme dodnes užít výrazů shladiti někoho se světa nebo setříti ho s povrchu zemského (viz PS) a v staré češtině bylo takových spojení daleko více. Poněvadž však předpona s- u zmíněných sloves pohybových (scházeti, sejíti, shladiti, setříti) sama signalizovala směr dolů a pryč, mohla zde souznačná předložková vazba s(e) světa snadno odpadnout. A tak dnes řadová slovesa pohybová s odlukovými předponami, jako scházeti, sejíti, shladiti, vyhladiti, setříti, potříti mají vedle svého základního významu konkrétního, pohybového také význam abstraktní, přenesený, v podstatě význam likvidace podmětu nebo předmětu. Takovýmto syntaktickým postupem, totiž elipsou vazby (určujícího členu větné dvojice), vznikala ovšem také pojmenování pro abstraktní pojmy shrnující. Tak např. stč. počěsie / počasie označuje buď vhodnou dobu, příležitost (Jidáš … hledáše počěsie, aby jej … zradil BiblDrážď Mt 26,16 opportunitatem), nebo dobré počasí, pohodu (nepočěsie … bývá pro pozdviženie neb poníženie planet až do pětidcát let, pak sě tepruv navrátie ku počěsí ComestC 24b); v dnešním významu obecném ‚počasí, povětrnostní podmínky‘ je doloženo napořád s atributem dobré (ModlMil 31a, ŠtítKlemA 32b, RokPostK 400b aj.) nebo krásné (AlbRájK 167, ŠtítMuz 116a aj.): tato fakta v souladu s etymologií svědčí o tom, že abstraktnější lexikálně významová jednotka shrnující (vox media zahrnující počasí dobré i špatné), tj. slovo počasí v dnešním významu, vznikla bezpochyby ze staršího abstrakta významově užšího počasie ‚dobré počasí, pohoda‘ odsunutím typických atributů dobré a krásné. Šlo tedy o syntakticko-sémantický postup rozšiřování (generalizace) významu (srov. 27.11 A).
Úlohu elipsy vazby (odsunutí určujícího členu větné dvojice) při vzniku abstraktních jednotek lexikálně významových nám dobře osvětluje historie slovesa chybiti. Historický jazykový materiál ve shodě s etymologií ukazuje, že výrazy chybiti, chyba původně vyjadřovaly pohyb, a to ve spojení s odlukovým pádem nejčastěji pohyb jdoucí mimo náležitou dráhu (ch. cesty, brodu, lávky, cíle, od cíle apod., srov. 11.26a), a odtud pak nabyly přeneseného významu odchýlení od správné cesty, od normy, tj. významu, který je dnes hlavní (‚učinění něčeho nesprávného‘). Obdobným vývojem prošly také významově blízké slovanské výrazy se základem blǫd- a grěch- (čes. blud a hřích), srov. doklady původního významu pohybového – csl. grěšiti jelena, strus. grěšichъ strělivъ a grěšiti broda, slovin. pot zgrešiti „den Weg verlieren“ a zgrešiti „ins Blaue treffen“; podobné doklady lze uvésti i k slovesu blouditi. Jednotlivé stupně
