veda, rovněž jako v ruštině, neboť kdyby se bylo v stč. ujalo měkké veďa atd., byla by měkkost zůstala a bylo by z toho později vedě atd., srov. seďa přehlas. sedě z pův. -dę atd. – Byl tedy vývoj a postup v češtině tento: tvar žádaný -y se nedochoval; již v době předhistorické vznikl a ujal se tvar nesa, veda, peka atd., mechanickým přejetím koncovky -a z tvarů měkkých trṕa, teša atp.; časem pak vznikl u sloves se souhláskou -d-, -t-, -n-, pokud sem patří, také dialektický tvar měkký, na př. veďa, pleťa, sedňa atp., podle seďa, pusťa, hoňa atd. (Jinak J. Zubatý, srov. III. I. str. 9, a Sobolevskij v Žurn. min. nar. prosvêšč. CCXCIX. květen 91–92, podle Zub. v Streitb. Anzeigru VII. 163. Doklady stpol. rzeka dicens uvodí Brückner v Pracích filolog. III. seš. 3. a Sobol. 1 c.)
6. Participium toto jsouc ve funkci attributivní nebo v zastoupení substantiva přijímá sklonění složené, na př. stsl. sêdę ϰαϑήμευος Cod. Mar. Luk. 22, 69 a sêdęi ὁ ϰαϑήμευος t. Jan 9, 8, prosvêtiti sêdęštęję έπιφᾶυαι τοῖς ϰαϑημευος t. Luk. 1, 79 atd., – v češtině nesúcí později -aucí,-oucí, tešúcí přehlas. -ící, trpiecí zúž. -ící atd., na př. lev rzewuci ŽKlem. 21, 14, studnicě tekucye Pass. 331, na buducyem světě OtcB. 86ᵃ, potupímy wſtawaguczy na ny insurgentes ŽWittb. 43, 6, hlas wolagiczy Pass. 280, kam sě děl miluyuczy Hrad. 37ᵃ, všěchny miluyuczye t. 34ᵃ, zahynugicim pereuntibus Koř. 1. Koř. 1, 18, prziblizzigiciemu sě Ol. žalm 118, 14, opuſſtigicich zákon t. žalm 148, 14, oplaciugiucim pl. dat. ŽKlem. 3ᵇ, otpust krzyzygyczym mě Modl. 50ᵃ, nenawidieci (pl. nom.) ŽGloss. 118, 150, v zvonečkách wzniecich ŽWittb. 150, 50, všěm wyerzicziem Kat. 112, jiným okolo sebe ſtogicym Háj. 19ᵃ, ſmutieczie tribulantes ŽWittb. 105, 11 (pl. akk.), ot ſchodieczich v jezero a descendentibus t. 29, 4 atd., užíváno vždycky a dosud.
35. O participiu tomto v češtině ještě zvláště.
1. Tvary jeho jsou jenom v sing. nom. masc.: nesa, teša přehlas. tešě nč. teše, trṕa přehlas. trpě; – fem. nesúci, tešúci, trpieci, později nesauci, nesouci, tešíci, trpíci, odsutím koncové samohlásky -c; – neutr. v jazyku starším jako masc., nyní jako fem.; – v sing. akkus. masc. stč. nesúc, tešúc přehlas. tešíc, trpiec zúž. trpíc; – v plur. nom. pro všecky rody stč. nesúce, tešúce, trpiece, později nesauce, -ouce, těšíce, trpíce; – a v du. nom. tytéž tvary -ce, t. j. plurál brán také za duál; – srov. III. I. str. 294-298.
2. V měkkém sg. nom. teša, trṕa atp. nastalo přehlasování a jest stč. tešě nč. teše (klesnutím jotace), stč. i nč. trpě atd. V nářečích vých. je tu -a, dílem od prvopočátku nepřehlasované, a většinou zrušením přehlásky bývalé, srov. I. str. 119–120. K oporám výkladu, že -a- bývá zrušením přehlásky za starší -ě, -e, uvedeným na místě ukázaném, patří dále moravská part. kleča, leža, seďa, stoja atd., s nimiž tu zároveň jsou
