Koncovka -y je střídnice koncovky původní, která byla jednak -o-nts, jednak -ōn, Brugm. II, 371; z obojího vyvíjí se do slovanštiny náležité -y, srov. I. str. 320: pl. akk. vьlky z -o-ns a sg. nom. kamy ř. ἄϰμωυ. Zachovala se však jenom v stsl.: nesy, grędy, bery atd., a vlivem stsl. také v několika starých dokladech srbskoslov., Danič. istor. obl. 347 sl. Také v stč. EvZimn. je psáno wſtany a zalkny: A wſtany dnee vyšed (Ježíš) i jdieše u pusté miesto str. 27 facta autem die egressus ibat Luk. 4, 42, A wſtany ot večeřě str. 41 et coena facta surgit Jesus Joan. 13, 2, (Ježíš) zalkny sě duchem i zamúti sě str. 34 infremuit spiritu Joan. 11, 33; ale to nejsou, jak se mylně vykládalo, participia -y, nýbrž wſtany je = v-stání, a zalkny jest omyl m. aor. zalknu, v. Listy filol. 1884, 262.
Vedle -y bývá tu v stsl. také koncovka -ę: nesę, grędę s gen. -ąšta atd., analogií podle jiných part. -ę a zvláště podle tešę, umêję gen. -ąšta atd., srov. Wiedem. 129. Tvary s tím shodné jsou stsrb. -e: moge, bude, kove, ide, grede Danič. I. c. 348; stpol. -ó (= -ę i -ą): przydó, rzkó, wstanó Kal. 453 (srov. part. czynió, wchodzó a j. tamt., powiszaió exaltans ŽFlor. 3, 3, otwarzaió aperiens t. 37, 14, wznaszayó erigens t. 112, 6 atd.); a hluž. -o, plećo z *pletę atd., srov. džěćo z dêtę Mikl. I² 554.
Koncovka -a je v češtině a ruštině. Vyskytuje se také několikrát stpol. rzeka dicens, vedle rzekó a rzkó, tvar ojedinělý; ale to je buď bohemismus (podle Briicknera), anebo výraz skleslý v adverbium: výrazy takové mění se snadno na stránce hláskové, a zvláště snadno mohlo tu místo kolísavého znění stpol. -ó nastati -a. Máme tu tedy -a najisto jenom v češtině a ruštině, t. j. jenom v těch jazycích, ve kterých je za bývalé -ę střídnice -a, -ⁱa. Ta okolnost svědčí, že -a není z doby staré, psl., nýbrž že se vyskytlo a ujalo až na půdě české a ruské, a to analogií: za psl. tьrpę, tešę atp. bylo stč. trṕa, teša (před přehláskou, do XII. stol.), odtud přejala se koncovka -a a utvořilo se nesa, veda, peka atd. Přejetí to bylo mechanické, souhláska na př. v peka se nezměkčila, jak by se byla změkčiti musila, kdyby tu bylo -kę původní; srov. stejné neměkčení v stsrb. part. moge, srbchorv. ruka gen. ruke (mechanicky podle gen. duše z dušę), nebo neměkčení v dial. (stjick.) pl. lok. o vojákech, ženichech, na břehech, na rukech atp. BartD. 1, 88 (mechanicky, -ech z pův. -ьchъ). Dialekticky vyskytuje se také -a se žádaným změkčením souhlásky: veďa, iďa, buďa, pleťa, meta, sedňa, lehňa, utňa, nažňa (jen při souhl. -d-, -t-, -n-) atp. BartD. 1, 15 a 26 (zlin.), t. 53 (dol.), t. 80 (rožn.), t. 2, 16 (han., hol.), t. 150 (han., slavk.), t. 166 (brn.), a j., shodné s part. seda, choda, młáťa, pusťa, hoňa atd. týchže nářečí. V ruštině je taktéž ida, nesa a idja, nesja, ono starší a toto mladší Sobol. Lekc.² 232 sl. a Jagič v Arch. 15, 520; ano bývá tu také rъkja, rekja, povьrgja Sobol. tamt. (XIV. stol), kdež opět -ja jen mechanicky přivěšeno. – O stáří měkkého veďa atd. v češtině nemáme dostatečných svědectví; ale není pochyby, že je mladší než tvrdé
