Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl III, Tvarosloví, II. Časování. Praha, 1958.
<<<<<757677787980818283>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Kde v nářečí infinitiv dvouslabičný (bez -i jednoslabičný) je krátký, tu jest krátký ovšem i vznikající z něho víceslabičný. Na př. mest-zamest BartD. 2, 218 (han., třeb.); jat-najat, ťat-uťat, začat t. 1, 25 a 26 (zlin.), mreť-umreť t. 39 (súch.). Dokladů mám zde jen po skrovnu, v dialektologiích k této stránce dosud velmi málo hleděno. –

V nář. mor. bývá typus --  za žádaný trojslabičný   [], zejména v tř. IV a V. Na př. za spisovné honiti, dupati atp. je hóniť, hójiť, strójiť, dójiť (dojím), zvóniť Btch. 440 (dol.-beč.), hnójit, kójit, klónit, rójit, strójit, zvónit, cénit, ménit, ṕénit, žénit, vínit, mlúvit, nútit, krmit, pĺnit, rúbit, dúpat, třkat, vřzat atp. BartD. 1, 8 (zlin.). – V nář. stjick. je ten typus také ve složeninách s -jíti, dójiť (dojdu), nájiť, prójiť, zájiť BartD. 1, 85.

6. Na konec buď ještě poznamenáno, že J. Kollár tvořil také inf. perf. -še-ti (z part. s-ového), = lat. -isse: aniž lituji věk svůj ztrávivšeti Slávy Dc. r. 1832 zn. 323, r. 1862 zp. III. zn. 59 atd. = vitam degisse, viděvšeti, podle listu Jungmannova ze 3. led. 1828 otišť. v ČČMus. 1880, 58.

Supinum.

1. Supinum má ve slovanštině koncovku -tъ, č. -t, připojenou k inf. kmenu základnímu; na př. psl. a stsl. nes-tъ, nosi-tъ, sъpa-tь atp. česk. nes-t, nosi-t, spa-t atd., stsl. peštъ č. pec z pek-tъ atd.

Vzniklo ze substantiva, utvořeného příponou pův. -tu. Příponou tou tvořila se jména podstatná, většinou masculina významu dějového (nomina actionis); akkusativ sg. takových substantiv, pův. -tu-m = slov. -tъ, stal se v soustavě tvarů slovesných v skr. infinitivem, v lat., lit. a slov. supinem. Na př. v latině subst. sg. nom. sta-tu-s, sg. akk. a spolu sup. sta-tu-m, psl. sup. sta-tъ. Srov. Brugm. II, 304 sl. Se stránky syntaktické je to akkusativ cílový.

2. Prvotné t. j. z kořenů tvořené kmeny s pův. -tu měly ve skloňování přízvuk rozdílný, a podle toho v slabice kořenné samohlásky stupně rozdílného; bylo na př. z koř. ei̯- ire jednak éi̯-tu-, jednak i-tṷ-´, z koř.: ḱléṷ- audire jednak ḱléṷ-tu-, jednak v ḱlu-tṷ-´, dochované v skr. inf. (pův. sg. akk.) -tu-m, śr-tum a gerund. (pův. sg. instr.) i-tv-ā´, śru-tv-ā´ atp. srov. Brugm. II, 305 sl. Slovanské supinum má tedy v těchto případech v slabice kořenné právem samohlásku stupně středního, na př. stsl. i-tъ č. j-i-t z éi̯-tu-m, stsl. slu-tъ č. slu-t z *ḱléṷ-tu-m, stsl. žę-tь č. žat ze žen-tъ, stsl. mrêtь z mer-tъ, stsl. vlêštь č. vlec z velk-tъ atd.

O supinu v češtině dodati jest ještě následující poznámky.

1. Zdloužení fonetické, které podle § 31 č. 5 je pravidlem v infinitivech dvouslabičných, v příslušných supinech jednoslabičných není. K inf.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 20 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).