a naproti tomu pro opsané jenom 2; a podobně jíti v Dal. 239 jedn. proti 13 ops.; čieti, čnu v Alx. 18 proti 1, v Dal. 68 proti 1; jieti, jmu v Dal. 163 proti 1; státi, stoju v Alx. 23 proti 4, v Dal. 24 proti 0; zřieti v Alx. 12 proti 1, v Dal. 25 proti 0; mluviti v Dal. 25 proti 2; kázati v Alx. 42 proti 2, v Dal. 79 proti 9; vecěti v Alx. 10 proti 0, v Dal. 38 proti 0.
3. Hledíc pak k jednotlivým osobám nalézá se v 1. sg. v Alx. pro praeteritum jednoduché dokladů 10, proti 15 dokladům praeterita opsaného, a v Dal. 5 proti 21; v 2. sg. v Alx. 0 proti 15, v Dal. 0 proti 18; v 1. du. v Alx. 0 proti 2 (v Dal. není příkladu); v 3. du. v Alx. 11 proti 3, v Dal. 50 proti 9; v 1. pl. v Alx. 0 proti 1, v Dal. taktéž; v 2. pl. v Alx. 0 proti 4, v Dal. 0 proti 6; pro 2. du. není v Alx. a Dal. příkladu; a v přehojných dokladech 3. sg. a 3. pl. je v Alx. i Dal. praeterit jednoduchých asi 4krát tolik co opsaných (ve vydání DalJ., v němž spojeno textů rukopisných několik, je podle Opatrného praeteritum jednoduché 3. sg. 1878krát, 3. du. 58krát a 3. pl. 920krát, a naproti tomu v osobách ostatních jen 10krát, totiž v 1. sg. 7krát a v 2. pl. 3krát).
Z podrobného tohoto ohledáni Alx. a DalC. vyplývá: a) praeterita jednoduchá zanikají ovšem s postupem času, ale krom toho také subjektivní záliba a umění spisovatelův k tomu přispívá, že tvarů těch je ve stejné době tu více tu méně; a b) praeterita jednoduchá drží se déle v těch případech, které se častěji vyskytují a tím v usu více jsou zakořeněny, než jiné; tedy častěji v osobách třetích než v prvních a druhých, a častěji při slovesích nahoře vytčených a v praxi hojně užívaných než při jiných; usus zužuje vládu praeterit jednoduchých tím, že je omezuje víc a více na slovesa jenom některá a na osoby třetí. Totéž potvrzují také texty jiné. Hus ve svých spisích má praeterita jednoduchá skoro jen v citátech biblických; jinde velice zřídka, a i tu to bývá nějakou reminiscencí z bible nebo skládání nějakého staršího, srov. K. Novák v programu akad. gymn. 1894 str. 28–34. Totéž platí v celku o Chelč. V kron. Troj. z r. 1441 jsou praeterita obojí, jednoduchá i opsaná, ale obmezení vidí se v tom, že nikdy není imperfektum slovesa perfektivního, t. j. jeden důležitý syntaktický druh imperfekta již není znám. V GestBř. z r. 1443 bývá mnohdy perifrase, kde Gest Mus. z r. 1473 má tvar jednoduchý, na př. v Bř. 37ᵇ zzehlo, 114ᵃ učinil geſt, 115ᵃ myel jíti, 129ᵃ bylo napsánie, a v Mus. na stejných místech je za to zziſſe, učinil biſſe, miegyſſe jiti, biſſe napsánie. V Mill. a Comest. jsou opět praeterita jednoduchá i opsaná. V Kab. ok. r. 1500 jsou pravidlem praeterita opsaná, a taktéž u Lobk. z r. 1515 a ve VšehK. z téhož roku. V kronice Háj. 1541 jest vedle pravidelných perifrasí jen velmi zřídka některý aorist, přejatý bezpochyby ze staršího pramene: Sſtyr wſede na výborný kuoň 52ᵇ, Libuše budúcí věci popsa 9ᵇ. U Bech. v 2. pol. XVI je praeteritum jednoduché ještě dosti často. Ale to jsou již jen archaismy, a i ty tou dobou již přestávají.
