Přidržuji se roztřídění Miklosichova z příčin praktických: jest u nás zobecnělé a v grammatikách slovanských vůbec je více rozšířeno, než Leskienovo, a je prostější proti složitějšímu Leskienovu. Změny některé jsem provedl v třídění ve skupiny nižší a místy v charakteristice známek rozeznávacích.
Slovesné tvary podle jednotlivých tříd a vzorů.
50. Třídy a vzory rozumím podle roztřídění Miklosichova, vyloženého a poněkud rozvedeného a pozměněného v § 47 [v závorkách hranatých ukazuji na příslušné místo v roztřídění Leskienovu, o němž v. § 48].
Poznámka. V paradigmatech uvozuji zpravidla jen ty tvary, které jsou v jazyku spisovném nebo ze kterých tvary spisovné pocházejí, a uvozuji je v podobŕ a znění, jež mčly ve stol. XIII a XIV, hlavně v době okolo r. 1300. Tvary dialektické jsou konstatovány v paragrafech, které následuji po paradigmatech a podávají výklady a doklady jednak k jednotlivým tvarům, jednak k jednotlivým slovesům. Všeobecně a přehledně jsou tvary oboje, spisovné i dialektické, vypsány a vyloženy v předcházejících výkladech o příponách a kmenech v §§ 5 až 45; k těm odkazuji všeobecně, aby nemusil býti odkaz při každém tvaru jednotlivém.
A.
Tvary sloves s praesentním kmenem
příznakovým, samohláskovým.
51. Podle kmene infinitivního (základního) dělí se tato slovesa v šestero tříd (srov. § 30, 3 a § 47).
Třída první.
52. Do třídy této patří slovesa, jejichžto kmen infinitivní (základní) je slabika kořenná a nemá nijaké zvláštní přípony kmenotvorné; koncovka infinitivní -ti přistupuje tu přímo k slabice kořenné, na př. v inf. psl. a stsl. nesti č. nésti z koř. nes-. Tato pak slabika kořenná končí se dílem souhláskou 1. zubnou -d, -t, 2. sykavou -z, -s, 3. retnou -b, -p, -v, 4. hrdelnou -g, -k, 5. nosovou -n, -m, 6. jazyčnou -r, -l, dílem 7. samohláskou, srov. § 30 č. 3, I. a § 47; a podle toho rozeznává se zde sedm oddělení, sedm vzorů [vz. 1–6 = Lesk. I. A. a); vz. 7. srov. Lesk. I. A. b) 2. a III. 1. A. a)].
Některá slovesa této třídy mají v různých tvarech různé stupně samohlásky kořenné. Na př. v inf. j-í-ti psl. i-ti je kořenná samohláska stupně středního i z pův. ei̯, kdežto v praes. jdu psl. (j)-ь-dą je samohláska stupně nižšího ь pův. i, vzniklá oslabením z i pův. ei̯. Podobně je
